Gemini 2017/Pozorování/Špagetka

Úvod, proč právě toto dítě?

Jako první a dost možná že pro samotnou práci nejdůležitější úkol přede mnou stála volba, jaké dítě by mělo být cílem mého pozorování. Již po prvním víkendu vůdcovek jsem měl dva hlavní kandidáty – rozhodl jsem se zaměřit na děti, které jsou svým chováním do jisté míry náročnější a existují u nich vážnější problémy k řešení. Vzhledem k tomu, že první z mých kandidátů se od Vánoc ukázal snad jen na dvou schůzkách a s jeho účastí na táboře je to nejisté, rozhodl jsem se tedy pro druhé dítě, které je sice komplexností svých problémů o dost náročnější, na druhou stranu je mu již 14 let a ne ve všech směrech se nám jeho chování za ty předchozí léta v oddíle povedlo zlepšit, je tedy otázkou, do jaké míry se nám je ještě podaří ovlivnit nyní.

Základní údaje:

Jak je již zmíněno úvodem, jedná se o chlapce, 14 let. Záměrně zde kvůli jeho soukromí nehodlám jmenovat ani jeho přezdívku, budu o něm tedy mluvit jako o „Pepíčkovi“.

Pepíček je zdravé, sportovně poměrně nadané dítě. Je střední postavy, blond. Sám o sebe pečuje relativně přiměřeně ku svému věku. V poslední době jsou vidět náznaky toho, že by se chtěl líbit (hlavně asi holkám), možná též být trochu jako jeho bratr, který je pro něj (bohužel), jak cítím, také vzorem. Obecně ale nehledě na vzhled patří k největším bordelářům, nemá příliš vztah ke svým věcem, často je zničí či ztratí a býval do nedávna i jedním z nejšpinavějších a nejsmradivějších účastníků tábora.

S jeho vybavením je úzce spjatý fakt, že spolu se svým vlastním bratrem a ještě jedním odchovancem našeho oddílu jsou v pěstounské péči jedné paní (říkejme jí třeba Monika) ze Strašnic, žijí tedy dohromady všichni jen ze státních dávek. Zděděné staré oblečení, rozpadající se boty, či velmi levná nekvalitní výbava je tedy do jisté míry trochu jeho limit. Na druhou stranu vždy je postaráno, aby měl věcí dost, a vzhledem k jeho vztahu k věcem se není čemu divit, když mu na tábory a výpravy nebalí jeho pěstounka zrovna jeho nejlepší věci. Dobré ale je, že i přes jeho oproti ostatním členům oddílu horší výbavu, nikdy nebyl z tohoto důvodu terčem posměchu a rozdíly způsobené tím, že většinou nemá vlastní kapesné do jisté míry lze ovlivnit tím, že když s oddílem dorazíme modelově třeba do cukrárny, všem dětem něco malého koupíme, aby tak nebyl separován jako jediný bez zmrzliny, popřípadě přímo jemu půjčíme peníze a když má, tak je vrátí někdy později.

Psychické vlastnosti:

Jako prvnímu bodu dle osnovy bych se měl věnovat jeho motivaci. Po pravdě, když se nad jeho motivací zamyslím, musím říci, že se nám jej daří z venku motivovat podle mne až nebezpečně dobře – nejedná se tedy o motivaci k slušnějšímu chování, či snad k větší ohleduplnosti (obzvláště když se nikdo nedívá), ale při hře mu stačí říci, že vyhraje nejlepší a on už po tom jde a musí být první. Myslím, že toto je do jisté míry dost dáno jeho přirozeným chováním a vnitřní motivací (možná právě z dětského domova), která ho žene, aby se vždy před skupinou ukázal jako nejsilnější, jako vůdce, zkrátka jako nejlepší. Ostatně to podle mne také vede k jednomu z jeho hlavních problémů při fungování ve skupině. Vždy, když je zadán kolektivní úkol, on se hrne a musí být první, kdo se o něj přihlásí, pak co možná nejrychleji provede co je třeba a ačkoli u toho třeba něco rozbije, nebo ve výsledku zjistí, že to nepůjde tak superrychle a úkol nedokončí, tak se příště opět musí přihlásit a být první. A to nehledě na následky, jaké jeho chování má na něj i na celou skupinu.

Modelově: Je třeba zatopit v kamnech, Pepíček je první, kdo se hlásí, že to udělá, honem, honem vše udělá, sežene mokré chrastí, to zapálí v kamnech, oheň se samozřejmě nerozhoří, celá místnost je plná kouře, on už ale dává od věci ruce pryč a nic dělat nechce…

Naprosto stejné a možná ještě horší je to když mají skauti něco dělat ve skupině. On se vrhne okamžitě jako drak po prvním řešení, co ho napadne, a pak je jako s klapkami na očích a i když zbytek skupiny nesouhlasí a vidí, že Pepíček dělá blbost, těžko mu dokáží věc vysvětlit. To je tedy podle mě jeho hlavní problém při fungování ve skupině.

Jak jsem již nastínil i předchozím popisem, jeho hodnotový svět je také poměrně komplikovaný a čím je starší, tím je pro mne náročnější odhalit pohnutky, které ho vedou k jeho činům. Myslím ale, že obecně se dá tvrdit, že jeho hodnoty jsou dosti egocentrické (jako více než u ostatních jeho vrstevníků), vždy se zkrátka bude snažit, aby urval pro sebe to nejlepší, on měl to nejlepší místo a on sám byl vnímán jako nejlepší, bez ohledu na nějakou obecnou správnost chování jako slušně se chováme ne jenom, když nás někdo vidí, ale protože je to správné a sprostým slovům je dobře se vyvarovat nejen, když zrovna vedle sedí vedoucí, který by mne napomenul.

Kdybych se nyní ale mohl vrhnout tak trochu do srovnávání s jeho straším bratrem, který již díky bohu nenavštěvuje náš oddíl, myšlení Pepíčka bylo vždy mnohem více čitelné, přímočařejší a jednodušší – složité sviňárny, lhaní a pomlouvání za zády, na které byl jeho bratr expertem, tedy on nedělá, zčásti možná též proto, že by je sám nevymyslel. Oproti tomu se u něj dá postřehnout pravá emoce a prožitek – ne sice tolik jako u jiných dětí, oproti jeho bratrovi ale mnohem více (u toho jsem snad za celou dobu v oddíle nepostřehl náznak otevřených emocí). To lze pozorovat i na tom, že Pepíček svou pěstounku oslovuje jako Mámu, zatímco pro jeho staršího bratra to byla vždy jen Paní Monika, u které teď zrovna žijí, dává jim najíst a je tudíž třeba alespoň rámcově dodržovat její pravidla. Je naopak skoro až neuvěřitelné, do jaké míry se jí svěřil i v tom, že se kupříkladu zdá, že i v jeho téměř patnácti letech mu balí batoh na výpravu – což tedy rozhodně nikomu jinému u nás v oddíle ani staršímu bratrovi Pepíčka v tomto věku nikdo nebalil. Dalším jeho handicapem je podle mne poněkud velká míra strachu hlavně pak z toho, že by měl někam jít sám tmou – toho jsem si všiml již dříve, za ty roky se to však příliš nelepší. Opět si myslím, že to může být jistý následek traumatu z dětství. Na táboře se ale s tímto strachem již nějak vypořádává a kdekoli jinde není takový problém, aby nechodil tmou zcela sám – stačí mu opravdu i doprovod dalšího kluka z oddílu, klidně i mladšího a problém již není.

Schopnosti a dovednosti:

Manuálně je Pepíček dost možná i celkem zručný, problém je, že se to těžko ukáže, když vše dělá vždy s maximální rychlostí a zbrklostí. Na rukodělné práce si ale příliš nepotrpí. Zato s nožem si s velkou oblibou hraje neustále. Zkrátka ho spíše naláká oprava motoru auta, než výroba přívěšku, koho ale v tomto věku ne? Oproti ostatním dětem v oddílu je fyzicky nadprůměrně zdatný – to je dáno tak trochu tím, že on vnímá, že je to něco důležitého a také tím, že je v současnosti nejstarší člen oddílu, který není zapojen do vedení. Avšak při pohledu na jeho studijní úspěchy je to již horší – o konkrétních známkách se sice nedozvím, vím ale, že má od své pěstounky pevně stanoveny denní hodiny, kdy se musí učit do školy (což je trochu drastické, jinak by se k tomu ale Pepíček asi sám nedostal). V posledním půlroce měnil školu, protože měl velké problémy s třídním kolektivem a poté, co mu nějaký kluk od nich ze školy nadával, neváhal Pepíček a šel mu v odplatě (nejspíše ve skupině) posprejovat dům – v reakci na to se s vedením školy domluvilo jeho přestoupení na jinou školu. Zde, jak tvrdí Pepíček, již žádné kázeňské postihy nemá, protože na nové škole se prý platí školné, a když by kázeňské postihy měl, přišel by o výraznou část peněz, kterou nyní od státu dostává (potom by si tuto školu nemohli dovolit a musel by opět měnit). Oproti tomu zprávy z druhé strany od jeho nejstaršího nevlastního bratra (který má k oddílu velmi kladný vztah a stále se podílí při vedení vlčat) jsou spíše takové, že Pepíček sice nemá kázeňské postihy, aby ale v necelých patnácti letech chodil po škole pít a na cigára se svými novými spolužáky také není zcela v pořádku. Bohužel i s jeho obecným přehledem ať zeměpisným, přírodovědným, či obecně sociálním je to celkem bídné a jak si musí všímat i on, při jednoduchých vědomostních hrách ho šoupnou do kapsy i kluci z oddílu, co jsou bezmála o dva a půl roku mladší… Mezi jeho koníčky, které znám já, patří sportování všeho druhu, dříve jsem ho kupříkladu potkával, když chodil na skoky do vody o hodinu dříve, než já jsem chodil plavat. V současnosti vím akorát, že se pravidelně účastní akcí s jakýmsi entomologickým kroužkem, se kterým chodí do přírody a sbírají a pozorují brouky (což mimochodem musím zmínit, že poslední výpravy se zúčastnil navzdory tomu, že měl výjezd i jeho entomologický kroužek, a to, jak psala paní Monika, už si můžeme považovat) Mezi hudbu, kterou poslouchá, patří spíše nepříliš slušný rap, který bohužel nejspíš odráží tak trochu i to, s jakými dětmi se stýká mimo skaut.

Sociální dovednosti:

Co se týče navazování vztahů, nemá Pepíček problém zaujmout na krátkou dobu třeba i větší skupiny ostatních lidí – kupříkladu na letošním obvodním srazu se chytnul podobně starých dívek z jednoho sousedícího střediska a jejich domluva zašla tak daleko, že nás dvě tyto skautky přišly navštívit a podívat se na naší schůzku. Co se ale týče bližšího navazování vztahů a důvěry, je to již náročnější a na delší dobu. Další věc, která se musí zmínit je, že Pepíček je bohužel velmi snadno manipulovatelný (tak nějak v kombinaci s jeho nepříliš bystrým uvažováním), to způsobuje, že stačí i pár jednoduchých slov a ostatní děti z oddílu ho dokáží přesvědčit, aby si na výletě přibalil do batohu kameny (a to se vážně stalo, stačilo, když mu ostatní skauti řekli, že by byla legrace přibalit vedoucímu na cestu domů do batohu kámen (taková naše oddílová sranda ), že je ale potřeba si ho k chatě přinést, protože tam žádné pěkné nejsou, a on si jich do batohu přihodí hned několik…)

Rodinné zázemí:

Jak jsem již psal všude výše, Pepíček je z pěstounské péče. Jejich vlastní rodiče se obou bratrů vzdali – respektive, pokud vím, tak matka utekla a otec potom snad umřel. Od rodičů šli k prarodičům, kteří bohužel po pár letech oba také umřeli, potom se Pepíček asi ve čtyřech, či pěti letech dostal do dětského domova, odkud se po cca třech letech dostal do pěstounské péče k paní Monice. Je to tak trochu smutný příběh o tom, že ke komukoliv si v útlém dětství našel blízké pouto, toho ztratil…

Paní Monika bere výchovu dětí v pěstounské péči jako své poslání jakožto věřící osoba a, pokud vím z toho, jak jsem se s ní kdysi bavil, její výchovou už prošlo nějakých 8 dětí. V současnosti jsou v domácnosti ona a tři „Děti“ – Pepíček, jeho starší bratr (17) a ještě s nimi nepříbuzný nejstarší bratr (21), který akorát letos končí na cukrářském učňáku, zároveň ale pomáhá při vedení vlčat – program sice sám nevymýšlí, to by úplně nezvládl, zvládá ale jednoduché úkoly, když se mu zadají, což se taky hodí . Paní Monika se snaží tyto děti vést k víře a vodí je do kostela, zároveň se také stará o spoustu zvířátek (3 kočky, pes, rybičky, papoušci, osmáci a bůhví co ještě…) Kromě příležitostných jiných prací je pro ně hlavním zdrojem peněz pobírání dávek za pěstounskou péči. S penězi vycházejí tak akorát, placení registrací do skauta je ale vždy akce minimálně do května, organizace paní Moniky je totiž poněkud chaotická a i komunikace s nimi je náročnější v tom, že na Maily reaguje paní Monika jen občas a někdy tvrdí, že jí vůbec nedošly, telefon na ní mám pouze na pevnou linku, tudíž SMS jsou též nemožné a když si voláme, je to vždy na půl hodiny, než mi vše poví… Rodinné hodnoty jsou tedy, alespoň tak, jak se Monika snaží, vedeni v duchu křesťanské výchovy, to, jaký dopad to má na děti, je ale vidět v oddíle docela dobře – chození do kostela prostě není zrovna za odměnu a tím, že je to povinné, se to nezlepší no. Co ale musím na závěr opět vyzdvihnout je, že Pepíček má s paní Monikou velmi dobrý vztah a myslím, že v ní má i poměrně dobrou jistotu a oporu.

Opatření a podpora:

No a nyní velice důležitý úkol na závěr – jak Pepíčka podpořit a směřovat ke skautským ideálům. Dle mé zkušenosti se tak dá nejlépe činit ve skupině mezi ostatními skauty tím, že bude opakovaně dostávat možnost se projevit a zároveň bude vždy po ruce někdo starší, kdo mu buďto bezprostředně nebo někde později řekne, co by se dalo na jeho chování zlepšit. Myslím, že Pepíček rozhodně není zcela ztracený případ, ba naopak mi připadá, že se jedná o velmi tvárnou osobnost, problém je asi předně v tom, jaké má v současnosti vzory ve svém bratrovi a dost možná i ostatních kamarádech ze sídliště či školy. Snažím se ho kupříkladu také podporovat tím, že čas od času záměrně hledám něco, v čem by mohl vyniknout – kupříkladu když jsme měli kvíz na rozpoznávání nářadí, tak nad ostatními vyhrál. Stejně tak má smysl u něj posilovat týmovou spolupráci. U sportů se to daří více, u ostatních disciplín a úkolů je ještě na čem pracovat, to nejlepší, co pro něj ale v současnosti podle mne lze dělat, je dávat mu stále příležitosti k projevu a snažit se mu ukázat i jiné vzory, než ty špatné, a už to, že nás má vlastně jako oddíl docela rád, nám dává dobrou startovní pozici k tomu ho dále vychovávat v skautském duchu.

Odměny a tresty

Když se nyní zamýšlím nad odměnami a tresty, které užívám, mám pocit, že se buďto vyskytuji v oddíle, kde se skoro nikdy neděje nic natolik závažného, aby bylo třeba trestat, nebo jen já většinou nezakročím tam, kde by jiní již konali. Možná je to také tím, že mám trochu jiné představy o tom, co je to trest, ale takové ty táborové tresty jako kotrmelce v kopřivách, kliky v potoce a čtyřhodinové hlídky, které se občas děly, když jsem byl mladší a oddíl jsem nevedl, nyní již, co jsem v roli vedoucího, neuděluji. Popravdě dost často ani nevím, zda je vůbec za potřebí trest udělovat v situacích, kdy se děje něco nestandardního

(vzpomenu například na situaci, kdy dva skauti na letošním střediskovém srazu vlezli do popelnic, protože to je zábava, když se zrovna nikdo nedívá. Když jsem to posléze zjistil, žádný trest jsem z toho nevyvodil – nic se nestalo ani nerozbilo a vím, že všem mým skautům je jasné, že doma v Praze nebo někde, kde jsou lidi, by to nedělali).

Mám proto někdy sám ze sebe pocit, že jsem moc měkota, než abych trestal. Trestám proto v případech, kdy je věc už skutečně jednoznačná a můj trest povětšinou bývá spíše něco jako odstranění nepořádku, který při blbnutí vznikl nebo zamezení tomu, aby se věc opakovala příště.

(Kupříkladu na jednu z jarních letošních schůzek jeden z našich členů přinesl mouku a po schůzce ji rozsypali po celé předsíni a posypali mi moje kolo – inu nechal jsem je potom zamést celou předsíň a kolo mi umýt – vzhledem k tomu, že klubovna je v rekonstrukci, tak je vždy co zametat a dá to větší práci než jen zamést těch pár hromádek mouky.)

Nyní ale, abych se dostal ke svému pozorovanému dítěti – Pepíčkovi, zkusím zde popsat jeden trest a jednu odměnu, kterou jsem vykonal.

Trest už je to sice z loňského tábora, na žádný jiný si ale nevzpomenu. Pepíček večer v tee-pee stříkal repelent přes oheň. Všichni moc dobře vědí, že je to zakázáno a že to není úplně bezpečné. Proto při zaslechnutí toho typického zvuku jaký vydává hořlavý sprej nad ohněm, hned jsem zaběhl k nim do tee-pee a repelent jim zabavil, druhý vedoucí pak vzal kýbl, zalil jim oheň a pro dnešní večer měli utrum – celé tee-pee bez ohně. Abych to ale nyní vztáhnul na Pepíčka – žádnou změnu chování u něj pozorovat nešlo, nicméně je jasné, že tím jeho obliba u ostatních v tee-pee asi moc nestoupla (což on zas nechce být vyvrhel) a samotnému mu vadilo, že nemohli ten večer mít ve stanu oheň. Tento incident se proto již nikdy během tábora neopakoval a věřím, že už se opakovat nebude.

Když se nyní podívám na odměny, je to ještě horší. Popravdě ani moc nevím, jak lépe odměňovat, než formou pochvaly před ostatními či v soukromí, popřípadě odměny za hry typu sladkost nebo něco věcného do výbavy za celoroční hru. Konkrétně Pepíčka jsem na poslední výpravě odměnil nejvíce asi tím, že jsem vyzdvihl, že jako jediný, mezitím co ostatní plnili věci do stezek, mi šel pomoci s vařením oběda – mohl proto odstartovat oddílový pokřik, který vyvoláváme vždy před teplým jídlem a který startuje vždy kuchař. Myslím, že jeho to potěšilo a byl rád, že ho někdo také ocení, náš vztah takováto maličkost ale asi moc nezmění. Myslím, že lidé ve skupině se obecně odměňují už tím, že o sebe navzájem jeví zájem a naslouchají si, ocení příkladné chování druhého a občas pro kamarády udělají nějakou tu drobnost a nemám pocit, že by tomu u nás v oddíle bylo jinak.

Obecně závěrem musím říci, že trestám nerad a povětšinou to ve mně vyvolává spíše nepříjemný pocit, než nějaký pocit vítězství či uspokojení. K trestům se snažím vždy přikročit až jako k poslední možnosti a snažím se, aby byl vždy co možná nejvíce spjatý s prohřeškem – udělal jsi bordel, zameteš. Blbnul jsi s ohněm – budeš bez ohně. A co se týče všudypřítomného a proslulého klikování za sprostá slova – i my tuto tradici v oddíle máme, k samotnému klikování ale dítě donutíme vždy až poté, co několikrát na zastavení a napomenutí za jeho nevhodná slova nereaguje, naopak mezi vedoucími se snažíme, když už náhodou někdo vysloví něco sprostého, vždy poctivě hned a příkladně prohřešek odklikovat. Abych to tedy shrnul, v drtivé většině případů stačí napomenutí a tím dání najevo, že toto byla chyba, trestat už pak netřeba.

Naopak z odměňování mám vždy dobrý pocit a jsem rád, když někoho mohu odměnit, protože jeho radost mne těší skoro stejně.