Gemini 2016/Výměna/Slíva

Castor, u kterého jsem byl: Míra

Základní údaje: Místem a prostorem výměny byla jednodenní výprava s tamějšími vlčaty do hlubin Českého ráje. Výpravy se účastnilo zhruba 12 vlčat + 4 rádci + Míra + vůdce oddílu Hřebík.

Pozorování: V 9 ráno jsem dorazil na nádraží Mnichovo Hradiště, kde mě uvítal Míra a spolu jsme se vydali k jejich klubovně. Upřímně, slovo klubovna tu není na místě. Prvorepubliková vila, sic v záplavové oblasti, ale prvorepubliková vila! Vešli jsme dovnitř a po chvíli už dorazil Hřebík, vůdce oddílu, který mě příjemně uvítal. Po něm se začala trousit vlčata jeden po druhém a nesměle pokukovali, kdo že to tam je. Atmosféra byla ale opravdu pohodová, příjemná. Míra je ve zvláštní pozici. Je jakousi "šedou eminencí" celého oddílu, jelikož momentálně nikoho nevede a nachází se povětšinou v Praze, takže některá vlčata jsme oba poznali poprvé. Zároveň ale spolupracuje s vůdcem oddílu a pracuje s rádci, což je i moje momentální náplň práce. Na výpravě se to projevilo tak, že tam měl vstupy, kdy si poodešel s rádci a řešil s nimi např. jejich očekávání do příštího tábora, co jejich družiny trápí apod.) Pak přišli rádci (vedoucí vlčat + rádci skautských družin) a bylo vidět, že na ně hlavně děti čekaly. Všichni vedoucí, jež tam byli přítomni se spolu dobře znali a spolupracovali. Vůdce oddílu zůstává také v pozadí a pozoruje, jak jeho rádci pracují. Co se týče trestání/oceňování - jejich vlčata byla především dobře vychována. Veděla, kde jsou jejich hranice a i Hřebík říkal, že se snaží je vycepovat, co to jde. Nepamatuji si, že by bylo třeba na výpravě trestat, či odměňovat, celkově to tak celé plynulo, že k těmto věcem ani nedošlo.

Můj program: Program jsem řešil předběžně s Mírou po emailu. Výprava neměla jasně pojmenované cíle. Tehdy jsem se dozvěděl, že účastníci budou vlčata v různém věku + čerství nováčci. Dohodli jsme se tedy, že bych mohl připravit pochodové hry + hry na týmovou spolupráci (aby došlo ke stmelení starších vlčat a nováčků). Tak se i stalo, pochodové hry byly již ze své podstaty jen ke zpříjemnění cesty, cílily na to a max. pozornost. Přesto se děti bavily a program nebraly jen jako povinnost. Vyžadovaly neustále opakování a očividně zapomínaly na to, že musí pochodovat. Stejně tak když jsme se dostali k první týmové hře, pustily se do toho s vervou a hrály jak o život. I když nemám zkušenosti s vedením vlčat, myslím, že se hry povedly a snad i napomohly tomu, aby se vlčata lépe poznala a zároveň aby se i vyblbla. Nervózní jsem nebyl, možná z podstaty toho, že to byly menší děti (kdyby tam byli roveři, náležitě bych se obával). Přesto jsem si vědom, že i malé děti dokážou dát jasně najevo když je program nebaví a člověk se musí snažit místy možná ještě víc než u starších. Program samozřejmě nezaujal všechny, tak jak to bývá, objevoval se názory, že je to nebavilo ale po bližším prozkoumání jsme zjistili, že třeba u jedné hry to bylo rozdělením týmů, kde v jednom byli jen ti starší a v druhém mladší + nováčci).

Další: Osobně mě na výpravě zaujala především přítomnost vůdce oddílu. U nás to tak nebývá, aby vůdce oddílu chodil na družinové výpravy a mile mě to překvapilo. Pak jsem si ale uvědomil, že by to vlastně mělo být úplně normální, pokud si chce vůdce oddílu udržovat vhled do chodu oddílu. Navíc se tak stává více dosažitelným pro ostatní vedoucí, kteří s ním můžou na místě řešit jakékoliv strasti a otázky a není potom "jen ten nahoře". Poté mě překvapila účast jiných rádců - to u nás také není a znovu bych řekl, že to pomáhá budování týmu vedoucích (Přesto že tam byli samí kluci, byla tam i Anče, rádce Polárek, skautek). Výprava se skoro vůbec nelišila od těch mých, krom zmíněných bodů výše. Je to asi pravděpodobně tím, že náš oddíl byl původně zaregistrován pod střediskem Benátky n. J. a často jsme se účastnili akcí i s Mnichovým Hradištěm a vedli nás lidi, kteří byli všichni z Mladoboleslavska, takže to tady všichni děláme podobně.