Gemini 2015/Pozorování/Žirafa

Pozorování - Růženka

Růženka je holka ve věku 9 let, která teď půjde do čtvrté třídy. V našem oddíle je už druhým rokem. Má černé vlasy a tmavší pleť, je alespoň z nějaké části romského původu. Má trochu vyjukaný výraz, ale je hezká a vždy upravená. Není ani příliš hubená, ani příliš tlustá, má na svůj věk průměrně vysokou postavu. Obléká se jako většina holčiček v jejím věku, hodně nosí růžovou a na táboře měla kšiltovku vzadu s copem podle nějaké moderní pohádky (teď nevím, jestli Rebelka nebo Frozen), na kterou nedala dopustit.

Teď je v oddíle druhým rokem, v prvním roce byla trochu náročný nováček – na první schůzce jsme jí musely pravidla jedné hry vysvětlovat několikrát, projevovala se jako trochu pomalejší. (Ne ve smyslu hloupá, jak se to slovo občas používá, ale ve smyslu pomalá.) Také jsme zjistily, že skoro pokaždé, když jede nějakým dopravním prostředkem, tak zvrací, nakonec se ukázalo, že to není tak hrozné – stane se to třeba dvakrát za rok. Má dost komplikovanou povahu, která se nedá úplně popsat jednou škatulkou – většinu času je klidná a bezproblémová, ale když narazí na nějaký nepřekonatelný problém (je jí zima a už jí nebaví běžkovat, spadla do bláta a bude špinavá, má moc těžký baťoh..) , tak se rozkřičí a rozbrečí a začne říkat, že už nikdy nebude chodit do skauta a že to tady nesnáší atd.

Zpočátku jsme se těchhle drobných záchvatů trochu děsili a nevěděli jsme si s nimi rady – celá družinka už šla napřed a jedna z nás musela zůstat s Růženkou a snažit se ji přesvědčit, aby šla dál. Brali jsme to, co říkala, vážně, přemýšlely jsme, co jsme udělaly špatně a stresovaly se, co se děje. Postupem času se ale ukázalo, že tohle brečení a křičení u ní neznamená to samé, co by znamenalo u méně temperamentního (nebo cholerického) dítěte, a že záchvaty breku většinou mají hodně krátké trvání a nevyžadují o moc víc než trpělivou, klidnou a vlídnou vedoucí, která se jí snaží přesvědčit, že se žádná tragédie nestala, a která odvede její pozornost k něčemu jinému.

Kromě toho se tyhle záchvaty objevují čím dál tím méně často – na táboře nebyl ani jeden. Jedna z našich teorií, proč by to tak mohlo být, je, že je ve střídavé péči, která se střídá poměrně často a na táboře je od toho dál. (viz níže) Ale to jsou jen spekulace a je možné, že to má prostě v povaze.

V oddíle se jí myslím hodně líbí, má tam kamarádky, nás má ráda a i z jejích zápisů do kroniky vyplývá, že největší překážkou v psychické pohodě jsou vnější vlivy (hovada, komáři, zima atd.) Je svá, nemá potřebu se přizpůsobovat tomu co dělají ostatní a je spokojená s málem. Příkladem může být, když letos na táboře měly holky jako odvahu spát po družinkách v lese, v přístřešcích, které si postavily a ona jako jediná z celého tábora zůstala v týpku. U někoho jiného bychom se začaly strachovat, co se mu stalo, že určitě je hrozně smutný nebo se s holkama v družince pohádal, ale u Růženky jsme věděly, že se jí prostě spát v lese nechtělo a že si radši bude sama číst v týpku Harryho Pottera. Ani zpětně ničeho nelitovala. Dělají jí radost úplné maličkosti – je dost poctivá a na hodně věcí se nás ptá – třeba každý večer po večerce, jestli si může ještě chviličku číst. Když jí to dovolíme, řekne: „jooo!“ a celá se rozzáří.

Taky se od ostatních holčiček odlišuje v tom, že nemá problém se kamarádit s klukama z bratrského oddílu, se kterými míváme společné akce a když někdo z ostatních holčiček proti nim něco řekne, tak se jich zastává – má tam totiž kamaráda Pepíka, který je asi o dva roky mladší než ona a se kterým vyrůstala (nějakou dobu její rodiče s těmi jeho bydleli v jednom bytě.) a se kterým teď „chodí.“ Má ho hrozně ráda, až tak „dospělácky“ - žárlí, když s ní nemluví a když jsou někde spolu, dává mu pusinky.

Na začátku jsem psala, že je trochu pomalejší, ale ve spoustě činností vyniká – například několikrát vyhrála hru na paměť a také oba roky vedla táborové bodování úklidu – letos se umístila na druhém místě. Ve škole se učí spíše dobře. V družince není ani brzdou ani nějakým obzvláštním tahounem. Není příliš ambiciózní – v úklidu se umístila na druhém místě, ale přemáhačky (něco jako bobříci) si začala plnit až v druhé půlce tábora a měla jich splněných nejmíň. Možná to souvisí s tím, že špatně snáší fyzické nepohodlí.

Má tam jednu dobrou kamarádku, která je podobně stará a se kterou si často ve volném čase hrají. Nezaznamenala jsem, že by na ní někdy někdo byl ošklivý, nebo se jí nějak posmíval, ale taky to není někdo, koho by všichni milovali – v kolektivu je spíše nenápadná a bezproblémová.

Její rodiče jsou oba moc sympatičtí a bezproblémoví v komunikaci. Tatínek učí romistiku na FFUK a maminka pracuje s romskými maminkami. Oba jsou hodně levicově zaměření. Jsou už několik let rozvedení a Růženka je ve střídavé péči – pondělí až čtvrtek u jednoho rodiče a čtvrtek až neděle u druhého. V prvním roce často říkala, že se jí stýská po jednom z rodičů a bylo vidět, že to snášela špatně. Teď už se o tom nezmiňuje tak často. Myslím že u maminky je bydlení bezproblémovější – když jí posílá na výpravu tatínek, často si stěžuje, že jí dal špatný baťoh a moc jídla a špatnou lahev. Nemá sourozence, ale rodiče mají hodně kamarádů a kontakt s vrstevníky jí nechybí. (viz Pepík.)

Myslím, že Růženka je dobrým příkladem toho, že když se někdo v něčem odlišuje, nemusí to být špatně. Z mého pozorování na táboře vyplynulo, že už se z ní pomalu stává jedna z opor družinky, na kterou se budeme moci spolehnout.