Edy
Edy – Jiří Zajíc
Věk:
56
Já a skauting
V kolika letech jsem se nechal zlákat skautingem?
To se stalo na lesní škole v Červeném Hrádku v létě 1969, kdy mně bylo kousek přes 18 let a už jsem necelý rok byl členem skautského oddílu (do něj mě zlákala má starší sestra).
Co při mém vstupu na skautskou stezku hrálo důležitou roli?
Neschopnost odmítat prosby o pomoc (mé sestry, že nutně potřebují vypomoct u vlčat), zkušenost z LŠ, kde jsem byl nejmladším účastníkem, že skautské bratrství může být skutečností, a důvěra „mých“ osmiletých kluků. Jistě i to, že jsem děti měl už před tím rád a bavilo mě pro ně něco dělat.
Kdy a jak dlouho jsem byl vůdce oddílu (smečky, roje)?
Řádně jsem smečku vedl v letech 1969-70, pak v letech 1971 až 1990 jsem vedl nejmladší oddíly v odboru turistiky TJ Sokol Praha Krč, kam jsem s částí své smečky přešel po likvidaci Junáka. Naposledy jsem takhle vedl v sezóně 1993-94 (už zase jako skaut střediska Blaník – dnes největšího v ČR, které z toho odboru vzniklo). Celkem to tedy bylo přes třicet let zkušeností s mnoha stovkami dětí (především chlapců).
Jaké jiné funkce jsem ve skautingu (v Junáku) zastával, kdy a jak dlouho?
V Junáku jsem byl od roku 1990 do roku 2001 členem ústřední rady – zpravodajem pro duchovní výchovu; v tom také v letech 1992-95 místostarostou pro média a komunikaci s veřejností.
Jaký je můj důvod, proč jsem dosud zůstal skautingu věrný?
Na to je podobná odpověď, jako na otázku, proč jsem dosud křesťanem: nedovedu si představit, co by se muselo stát, abych jím přestal být. Konkrétně mi pak skauting nabízí nejlepší formu mého životního poslání, které se týká podpory dětí a mladých lidí, i toho, co pokládám za určující rysy dospělého života: schopnost nést zodpovědnost i za společnost, v níž žiji, a něco užitečného pro ni dělat, aniž bych se stal jejím otrokem – mj. i proto, že mohu být součástí společenství podobně smýšlejících bratří a sester.
Já a Gemini
Od kdy jsem členem týmu instruktorů Gemini?
Od prvního ročníku 1998.
Proč jsem členem týmu instruktorů Gemini?
Protože mě tehdy na začátku k tomu pozvali lidé, kterých jsem si vážil, a současně se mi zdálo, že i na mém rozhodnutí „jít do toho“ záleží, jestli se do „projektu Gemini“ vůbec pustí. Tehdy jsem Gemini pokládal za strategicky důležitou šanci jak pro Junáka, tak pro sebe – a následujících devět let mi to zcela potvrdilo. Jisté je dvojí: takovou příležitost, jakou mi poskytuje Gemini z hlediska ověřování cest pro rozvoj duchovního života v českém skautingu, bych nikde jinde neměl; a pokud by pro mě už nebylo místo v týmu těch, kteří Gemini vytvářejí, nikam jinam bych se už „nehrnul“.
Co mám hlavně na starosti?
Například několik programů souvisejících s rozvojem duchovního života
Nač se při tom těším a čeho bych se naopak nechtěl při tom dočkat?
Těším se na lidi a na proměnu, kterou aspoň s některými pokaždé tahle škola provede. Nechtěl bych se dočkat toho, že někoho zklamu. A také toho, že tam budu mít větší fyzické potíže, než snesitelné.
Jakou radu mám pro účastníky Gemini?
Máte toho před sebou opravdu hodně – a budete překvapení, co všechno se dá zvládnout. Jen si nesmíte podrazit nohy tím, že podceníte spánek. Tohle se totiž stávalo těm před vámi dost často.
Já mimo skauting
Jaká je moje „civilní profese“ – a jak jsem se na ní připravovala.
Já už mám poměrně bohatou historii. Vystudoval jsem mate-matiku na MFF UK, pracoval 15 let jako matematik analytik na pro-gramech počítačové podpory vý-uky, pak jsem dvanáct let dělal redaktora v Českém rozhlase v Redakci náboženského života, kterou jsem tam založil. Čtyři roky jsem byl ředitelem Kanceláře ČRDM a teď dva roky spolupracuji s Radou pro rozhlasové a televizní vysílání – vypracovávám analýzy pořadů, které mohou ohrožovat děti a mladistvé, nebo jsou v rozporu s objektivitou. Moje hlavní příprava sestávala z vlastního studia (společenské a filosofické disciplíny), vedení skupin lidí (odbor turistiky TJ Sokol Krč měl v roce 1990 asi 350 členů), činností v různých skupinách „skryté církve“ před rokem 1990 a konkrétní výchovné činnosti s dětmi a učení se od nich.
Komu nebo čemu se ještě věnuji kromě své práce (studia) a skautingu?
Snažím se pomáhat různým lidem v průšvihu – zdravotně či jinak postiženým (v tom občas i svým třem dospělým dětem ;-)). Jsem zástupcem národního ministra sekulárního františkánského řádu (tedy laiků, kteří se snaží „ve světě“ žít v duchu Františka z Assisi) a dál dobrovolnicky pomáhám ČRDM.
Můj oblíbený sport:
Kraluje fotbal, ale řadu dalších sportů – zejména kolektivních her, hokejem počínaje – mám také rád. Z těch individuálních pak krasobruslení a šachy .
Můj oblíbený druh hudby:
Jakákoliv hudba, která má skutečnou melodii a je provedená kvalitně. Zvlášť mám rád filmovou hudbu (Morricone, Malásek, Svoboda, Hapka ap.), romantickou (Čajkovskij, Dvořák, Grieg), pomalé věty barokních sonát, folkové písničky s dobrým textem, židovské písně, ruské písně, Javory… Je toho skutečně mnoho. Hudba je pro mě řečí věčnosti.
Moje oblíbené knížky:
Knihy – díky nim vím, co je to závislost ;-) Po roce 1990 jsem se vůči knihám dostal do pozice, v jaké se ocitne mladý muž po mnohaletém pobytu na pustém ostrově, když je náhle obklopen nádhernými ženami, z nichž ho každá navíc zve ;-) Všechno, co se týká poznání o člověku a jeho světě – a samozřejmě i Tvůrce toho všeho. Četl bych od rána do večera – a občas si poslouchal hudbu… Konkrétně uvedu aspoň Džibránova Proroka, Buberovo Já a Ty, Mezi člověkem a Bohem od Michela Quoista, Thákurovu Gítaňdžálí, Čapkovy Hovory s TGM, Chuť žít od Pierra Teilharda de Chardin, Pas-calovy Myšlenky, Dopisy Olze od Václava Havla a cokoliv od Jiřího Mrkvičky, Romana Guardiniho a Erazima Koháka.
Ostatní o Edym:
Kdyby Edy nebyl člověkem, byl by nejspíš slonem. Je pravda, že se vnějším zjevem slonovi příliš nepodobá – nemá chobot ani kly a také není nijak zvlášť mohutný. Spíše jeho povaha je sloní. Je třeba zdůraznit, že se jedná o slona indického (Elephas maximus), a to domestikovaného: s lidmi vychází v zásadě velmi dobře. Jako všichni ostatní sloni má úžasnou paměť a vypadá velmi moudře. Ostatně velmi moudrý je i doopravdy. Jako správný domácí slon se snaží být jemný a ohleduplný, ale občas se to prostě nepovede. Pokud zjistí, že někomu omylem rozšlápl nohu, je mi to moc líto a roní velké sloní slzy. Když naopak někdo ublíží jemu, snáší to trpně a s pokorou. Kdyby se doopravdy rozzuřil, byl by asi krajně nebezpečný, ale našim zoologům se takový jev za uplynulých 16 let nepodařilo zaznamenat.