Gemini 2016/Pozorování/Kákyna

1) Komplexní pozorování K úkolu Pozorování jsem si vybrala holčinu jménem „Bětka“. Je to členka družiny Veverek, kterou vedu společně s další rádkyní, a která se právě připravuje na skautský slib. Bětku jsem si vybrala jednak proto, že ji mám ve družině, tudíž ji mohu pozorovat každý týden, a taky proto, že nevím, co si o ní mám myslet. Neustále mě překvapuje, co zrovna udělá a jaká vlastně je. Měla jsem ji za ukňouranou, povrchní, otravnou, neobratnou a divnou holku. Vedu Veverky teprve rok, ale Bětku jsem znala už dlouho před tím. Za ten rok v podstatě rozbila a změnila můj názor na ni k lepšímu. Myslím, že je to nejen tím, že mám možnost ji víc poznávat, ale i tím, že za ten rok mentálně dost vyspěla. Bětka má dvanáct let a na svůj věk mi přijde fyzicky poměrně vyspělá. Je nejvyšší z celé družiny, je „středně“ široká (není to tintítko, není tlustá, ale svaly břišní jí obaluje něco víc než jen kůže =D ) a má šíleně dlouhý hnědý vlasy. Někdy nosí brýle. Ve škole moc nevyniká. Má docela špatné známky. Na vysvědčení bude mít čtyřku z matiky a docela ji to trápí. Na pololetí jsme rozdávaly světýlka školního prospěchu a ona jako jediná nedostala. Slíbila jsem jí, že si tu nášivku pro ni schovám, dokud, se jí nepoštěstí. Vypadala dost motivovaně, ale pořád jí držím palce. Na schůzky chodí čistě a slušně oblečená, což souvisí s tím, že hned po ní (máme ji v pátek odpoledne) jde přímo do kostela na mši/setkání pro mladé. Bětka je odmalička katolicky vychovávané dítě. Se svou maminkou chodí do kostela na mše nejen v neděli, účastní se všech setkání pro mladé, poutí apod. O víře jsem se s ní ještě nějak moc nebavila, takže nevím, jestli tam chodí kvůli mamince nebo ji to baví. S maminkou žijí samy. Nejsem si jistá, co přesně se dělo s tatínkem, ale když jsem je jednou náhodně potkala na nádraží a jely jsme domů vlakem společně, Bětka mi ukazovala novou tašku, kterou dostala od tatínka, který žije v Německu, je to umělec a už ho dlouho neviděla. Každopádně mají s maminkou velice přátelský a láskyplný vztah. Jsou to nejlepší kamarádky. Její maminka je příjemná a vždycky, když se potkáme, si se mnou popovídá, co je nového. Bětka je hodně samostatná, ale zároveň závislá na svojí mamince. Vždycky má všechno připravené, na schůzku nosí všechny věci a pečlivě si píše skautský deník. Při kontrole deníků dostává nejvíce bodů. Se spolurádkyní jsme udělaly takový projekt na prezentace. Každou schůzku nám měla jedna z nich představit jakoukoliv formou prezentace něco nového, něco co ji zajímá. Od globálních problémů až po šití kapesníčků. A Bětka mě překvapila. Tak nějak jsem ji měla pořád zafixovanou jako tu, která neumí mluvit souvisle a zajímavě, takže mě překvapilo, že to umí! Měla prezentaci na Velkou Británii, kam se chce přestěhovat. Přišla v tričku s jejich vlajkou, na začátek nám pustila jejich hymnu a pak začala zajímavě povídat. No byla jsem z ní v šoku. Jako jediná z družiny chodí na jinou školu, což je pro ni občas nepříjemný, protože ostatní holky se ze školy znají víc a všechno tam probírají, takže se někdy cítí trochu mimo. Na druhou stranu většina z holek taky chodí do kostela, takže se tam potkávají. Ze začátku skautského roku (to jsem družinu začala vést) mi přišla odstrčená a trochu jiná než ostatní holky. Asi na to měla/má vliv ta jiná škola, ale i to, že Bětka je mentálně opožděnější než holky. Nemyslím tím, že by byla retardovaná, jen je trochu zvláštní. Přemýšlí, chová se a mluví jinak než ostatní z družiny. Ještě neřeší ty klučičí a módní věcičky. Ale chtěla jsem tím říct, že jsem si všimla obrovského postupu. Přijde mi teď, že do družiny zapadá daleko víc a s holkama se začíná srovnávat. Tak nějak přirozeně, ale trochu jsme s tím pracovaly. Například, když jsme jely na výpravu a měly samostatnou městskou hru, svěřily jsme jí mapu, takže s ní ostatní holky „musely“ komunikovat, pořád se na ni obracet a ona se cítila důležitá. Právě při zpětné vazbě této hry jsem cítila moment přelomu, kdy se začala víc začleňovat mezi Veverky. Nedávno mě překvapila svou pohyblivostí. Na rovinu, je to trochu kulička. Hráli jsme na hřišti basket. Ostatní Veverky chodí do basketu, ona ne. Ale ty jo! Vysvětlily jsme jí pravidla a ona bránila, útočila (i když občas trochu zmateně), skákala…hrozně jí to šlo! Byla fakt dobrá. I Veverkám trochu poklesla brada. Věděla jsem, že každý týden chodí do hudebky a občas i zpívá, ale nikdy jsem ji neslyšela. Když jsme na jaře měli akci Oddílové soutěžení, každá družina si měla připravit něco zajímavého, čím se odprezentuje. Holky vymýšlely a nic dobrého je nenapadalo. Shodou okolností, jsme měly schůzku na faře, kde je i klavír. Bětka za něj sedla, párkrát zmáčkla nějaký klávesy a pak spustila krátkou, hrozně chytlavou a právě vymyšlenou melodii. Na tu dohromady vymyslely slova, a když to na Soutěžení zahrály a zazívaly, sklidily velký ohlas a zbytek akce si to spousta lidí broukala. To už jsem si říkala – Ty brďo, ta holka je hustá! Teď, když nad ní tak přemýšlím, nemůžu si vzpomenout, kdy jsem ji naposledy viděla smutnou. Ona se pořád směje (i když někdy svým vlastním nevtipným vtipům, ale tak hlavní je, že se pobaví) a má dobrou náladu. Vidím ji sice jen hodinu a půl týdně, ale vždycky je pozitivně naladěná. To jsem si nikdy neuvědomila… Na všechny děti v oddíle je milá a chová se k nim slušně. Nad mladší se nevyvyšuje. Cítím, že je pro ni skauting hodně důležitý. K nám do oddílu chodí už dlouho. Znala jsem ji už dlouho před tím, než jsem ji začala vést a popravdě mi připadala strašná. Na jednom táboře dokonce pořád za někým ze starších dolézala a mňoukala mu do ucha. A hodně lidí se jí nehezky skrytě smálo…včetně mě. Byla jsem taky menší a hloupější a zpětně chápu, že to byla její snaha upoutat na sebe pozornost a začlenit se. A lituju toho, protože za ten rok, co ji vedu, jsem zjistila, že ačkoliv má stále zbytečné a hloupé otázky, je to super holka. A myslím, že se náš vztah bude posunovat jenom k lepšímu.

2) Odměny a tresty Pro žádnou z Veverek jsme ještě nemusely vymýšlet nějaký trest. Jsou to hodný a už docela velký holky. Spíš nám „nezbývá“ nic jiného než je motivovat a chválit =D. Situaci, kde jsem cítila, že si moji pochvalu opravdu vzala celou a věděla, že byla zasloužená, jsem už nastínila výše. Bylo to právě po schůzce, kde měla tu prezentaci o Velké Británii. Měla na velkém kartonu nalepený papír a na něm různě všechno napsané, nakreslené a vybarvené. Z něj nám Británii prezentovala. Bylo to moc hezky zpracované, barevně sladěné, obrázky ručně malované a dohromady to vypadalo fakt dobře. Během prezentace jsem si ho pořád prohlížela. Hned po prezentaci jsme ji všechny pochválily, ale po schůzce jsem si na ni počkala a chtěla jsem jí pořádně říct, že to byla bomba a že mě tím dost zaujala. Když jsem jí popisovala, jak se mi líbí ta designová stránka, zřejmě viděla to nadšení a údiv a začala se hrozně smát. Řekla, že jí malování hrozně baví a že se s tím plakátem barvila do noci. Trochu se prý bála, že se to nebude líbit. Ujistila jsem ji, že se to všem moc líbilo. A myslím, že ona to věděla taky, protože to na nás šlo prostě poznat. Měly jsme společnou cestu, tak jsme šly a povídaly jsme si o malování, protože já taky ráda maluju. Celou cestu jsem cítila radost, že se jí něco povedlo a byla jsem hrozně ráda, že si máme o čem povídat. Zase nás to trochu sblížilo. Byla jsem z ní hrozně nadšená a dělalo mi dobře, že jí to všechno říkám. Doma jsem to pak vyprávěla, jako bych to snad nakreslila já. Když jsem ji chválila, neměla jsem žádný výchovný záměr do budoucna, chtěla jsem jí to prostě jen říct, ale myslím, že by si z toho mohla vzít, že je v malování dobrá a věnovat se tomu. Mohlo jí stoupnout sebevědomí a mohla si uvědomit, že když se bude o něco hodně snažit, tak uspěje.