Velikonoční úvaha o skautské metodě

Před lety jsem v televizi sledoval předvolební projev tehdejšího britského premiéra Johna Majora. Komentoval tehdy celkem očividný fakt, že se britští opoziční labouristé pod tlakem ekonomických skutečností natolik odchýlili od tradičního labouristického pojetí politiky, že fakticky nabízejí voličům téměř totéž, co konzervativci. John Major voličům položil celkem logickou otázku: „Proč byste měli chtít konzervativní program od labouristů, když jej můžete mít v originále – od konzervativců?“ Logická a přesvědčivá myšlenka. Jenže konzervativci prohráli volby na celé čáře…

Jiří Navrátil občas připomíná, že „skauting se stal pivem přes ulici.“ Tedy, že skauting se jako úspěšná soustava cílů a metod stal inspirací pro mnohá výchovná hnutí a pedagogické směry, které si ze skautingu odnesly, co se jim hodilo. Chtělo by se říct: „Proč by někdo měl chtít skautský program od někoho jiného, když jej může mít v originále – od skautů?“ Přesvědčivá myšlenka, že? Asi bychom se měli důkladně zamýšlet, co se vlastně v tom našem skautském výčepu metod a prostředků nabízí, odkud se to vzalo a jestli náhodou není spíž skoro prázdná. A možná naopak tam najdeme skryté poklady, které zatím neumíme pořádně využít.

Skauting je jedno z nemnoha výchovných hnutí, které základní charakteristiku své výchovné metody zakotvují ve stanovách a tak z ní tvoří závazné pravidlo. V podstatě se dá říci, že výchova, která se podstatně odchýlí od této základní charakteristiky, přestává být výchovou skautskou. To platí jak v českém kontextu (Junák), tak v kontextu mezinárodním (WAGGGS a WOSM). Je užitečné si tato tři zakotvení porovnat:

Junák: Skautská výchovná metoda vede mladého člověka na cestě osobního růstu, je soustavou výchovy a sebevýchovy vedoucí k upevňování charakteru, vytváření hodnotového systému, rozvoji dovedností a znalostí.

Skautskou výchovnou metodu tvoří systém vzájemně provázaných prvků, jimiž jsou:

skautský slib a zákon jako vyjádření životního stylu a hodnotového systému
učení se prostřednictvím praktických činností a her
týmová práce v malých skupinách (obvykle družinách) rozvíjející spolupráci, vůdčí schopnosti a odpovědnost za druhé
zájem a spoluúčast každého mladého člověka na jeho osobním rozvoji
symbolický rámec nabízející pro určitou věkovou skupinu výchovnou motivaci a inspiraci
pobyt a činnost v přírodě, její poznávání a ochrana
podpora mladých lidí dospělými a vzájemná spolupráce
služba společnosti
postupné stimulující programy
využívání skautské symboliky a výchovného prostředí [1]

<ref name="footnote_1">Tato i následující citace z anglického originálu jsou mými vlastními překlady. Nepodařilo se mi totiž najít nikde autoritativní překlad do českého jazyka. Pro účely textu jsem se snažil spíše o překlad co nejvěrnější i na úkor elegance.</ref>

WAGGGS: Metoda dívčího skautingu zahrnuje:

závazek přijatý slibem a zákonem
postupný vlastní rozvoj
učení se činností
týmovou práci prostřednictvím družinového systému a výchovu k odpovědnému vůdcovství
aktivní spolupráci mezi mladými lidmi a dospělými
službu společnosti
aktivity v přírodě
symboliku [2]

WOSM: Skautská metoda je systém postupné sebevýchovy prostřednictvím:

Slibu a zákona;
Učení se činností;
Životem ve skupinkách (třeba družině) zahrnujícím – s radou dospělých – postupné objevování a přijímání odpovědnosti, přípravu k samosprávě zaměřené na rozvoj charakteru, získávání kompetencí, samostatnosti, spolehlivosti a schopnosti jak spolupracovat, tak vést.
Postupných a stimulujících programů složených z různých aktivit založených na zájmech účastníků včetně her a užitečných dovedností a na službě společnosti; to vše především v přírodě a v kontaktu s ní. [3]

Máme před sebou tři podobné definice skautské metody. Nejprve bychom se měli zamyslet nad tím, zda jsou rozdíly mezi nimi pouze formální, tedy zda stejné myšlenky jsou pouze jinak formulovány, nebo jestli opravdu nacházíme významové posuny. Pokusím se poukázat na několik rozdílů, které nepovažuji pouze za formální.

Formulace metody skautské výchovy ve Stanovách Junáka má očividně blíže k formulaci WAGGGS. Kupříkladu počtem bodů, které dávají některým myšlenkám různou váhu. V pojetí WOSM má skautská metoda čtyři základní charakteristické rysy:

Nacházím oporu ve slibu a zákonu.
Učím se tím, že to dělám.
Patřím do malé samosprávné skupinky, kde se učíme jeden od druhého.
Věnuji se tomu, co mě baví a zároveň mě to posouvá dál.

V pojetí WAGGGS a Junáka je těchto charakteristických prvků podstatně více. V případě WAGGGS osm, v případě Junáka deset, respektive ještě více, protože některé body obsahují paralelně různé prvky – kupříkladu využití symboliky a prostředí.

Kupříkladu v pojetí WOSM má zásada „učím se tím, že to dělám“ (učení se činností – learning by doing) silné postavení jednoho ze čtyř základních prvků skautské metody a to hned druhého po slibu a zákonu. V pojetí WAGGGS je tato zásada zařazena jako jeden z osmi charakteristických prvků skautské metody. V pojetí Stanov Junáka dochází už k výrazné degeneraci tohoto principu. Dokonce ztrácí svoji samostatnost a dělí se o jeden z deseti bodů s hrami.

Navíc se domnívám, že ve stanovách Junáka je tato zásada formulována nepříliš šťastně jako „učení se prostřednictvím praktických činností“. Jsem si vědom obtíží vzniklých při snaze přeložit úderný anglický slogan learning by doing do češtiny. Slovo „praktický“ ovšem posouvá celou věc někam jinam, přesněji řečeno podstatným způsobem omezuje původní univerzalitu tohoto principu. Jistě, učení se prostřednictvím praktických činností je metoda, kterou lze s výhodou využít u řady aktivit. Když budeme učit skauty rozdělávat oheň, nebudeme jim o tom jen vyprávět. Necháme je oheň rozdělávat. Tam není problém. Co ale třeba schopnost řešení konfliktů, schopnost kritického myšlení, schopnost tolerance a úcty k druhému? Ty si lze těžko osvojit prostřednictvím „praktických činností.“ Ovšem zcela jistě je možné učit se je tím, že prostě budeme řešit konflikty, kriticky myslet a zvykat si na toleranci a úctu i tam, kde nám to vůbec nepřijde snadné.

Pokud už se nám nedaří najít lepší vyjádření tohoto obecného principu ve stanovách (ano, byl jsem poblíž, když se stanovy formulovaly), buďme si alespoň tohoto významového posunu vědomi.

Další moment, který odlišuje důrazy v pojetí výchovné metody WOSM od WAGGGS a do určité míry i od Junáka vyjadřují slova jako „sebevýchova“, „samospráva“ a „založených na zájmech účastníků“. V pojetí WOSM dospělí radí, pomáhají utvářet rámec a nabízejí, ale rozhodující slovo mají ti, kterým je skauting určen – mladí lidé. V jihoafrickém Durbanu na světové konferenci přijal WOSM „Definici poslání“ (Mission Statement):

Posláním skautingu je přispívat k výchově mladých lidí hodnotovým systémem založeným na skautském slibu a zákonu a pomáhat budovat lepší svět, v němž jsou lidé spokojení a konstruktivní. Toho skauting dosahuje tím, že:

zapojí mladé lidi v letech jejich formování do mimoškolního vzdělávání,
specifickým způsobem každého činí odpovědným za svůj vlastní rozvoj jako samostatnou, přínosnou, odpovědnou a angažovanou bytost,
pomáhá mladým lidem vytvořit si hodnotový systém založený na duchovních, společenských a osobních principech vyjádřených ve skautském slibu a zákonu. [5]

Opět je metoda připoutána k samé podstatě skautingu, k poslání – tedy k důvodu existence. A opět je zřetelně zdůrazněna úloha skauta při své vlastní sebevýchově. Skauting jej nestaví do role objektu výchovy: do role žáka, který je někým učen a vychováván. Skauting jej staví do role subjektu výchovy, tedy toho, kdo učí a vychovává. Především sám sebe, ale do značné míry i své vrstevníky ve skupině. Ve světle těchto úvah představuje posun (podle mě velmi správný) formulace, kterou přijal Junák před několika týdny v Chartě. Říká, že Junák musí být: „…přitažlivý pro mladé lidi a uznávající, že skauting patří především jim, má naplňovat jejich potřeby a touhy.“ [6] Nicméně ani ona nejde tak daleko, aby mladým lidem přiznala suverenitu ve své vlastní sebevýchově.

Česká definice skautské metody rovněž zakotvuje některé prvky, které v mezinárodním pojetí úplně chybí: především poznávání a ochrana přírody. Do jisté míry se zde cíle promítají do metod, na druhé straně poznávání a ochrana přírody (která tím přestává hrát roli pouhého jeviště) pomáhá budovat celou řadu pozitivních návyků. Navíc v českém prostředí je příroda tradičně silnou oporou duchovní výchovy – je to jednak důsledek vlivu českého woodcraftu na kořeny českého skautingu a jednak určitá „substituce“ v sekularizované české společnosti. Na druhou stranu lze pochopit, proč příroda, její poznávání a ochrana nemají takto silné postavení v metodách vyjádřených v celosvětovém kontextu. Přesahuje to rámec této úvahy, ale snadno si lze představit, že „drobná každodenní ekologie“ má podstatně příznivější podmínky v české krajině, než třeba v Los Angeles, Saudské Arábii či severní Kanadě – abych uvedl tři diametrálně odlišné příklady.

Takže co s tím? Máme tří různé definice skautské metody. Znamená to, že máme tři různé skautingy? Ano a ne.

Rozdíly mezi definicemi jsou spíše v důrazech, než v principech. Kompatibilitu skautské výchovné metody v pojetí WAGGGS a WOSM kupříkladu konstatuje i expertíza WAGGGS, která zkoumá možnosti výhledového sloučení WAGGGS a WOSM do jedné organizace [4]. Kompatibilitu české definice s oběma světovými zase potvrzuje skutečnost, že Junák je členem WAGGGS i WOSM. Obě tyto světové asociace si totiž vyhrazují (a také uplatňují) právo schvalovat znění stanov při přijímání členských organizací a zkoumají, zda vyjádření slibu, zákona a skautské metody je v souladu s mezinárodním pojetím.

Na druhé straně, kdo zná prostředí WAGGGS a WOSM, potvrdí, že některé prvky skautské výchovy mají v těchto organizacích přinejmenším různý akcent. Rovněž porovnání českého skautingu se skautingem v různých zemích zjevuje jasné rozdíly – jeden jsme zmínili výše. Stejně tak kdybychom porovnávali se znalostí věci skauting v různých zemích mezi sebou, našli bychom rozdíly často zcela zřejmé. Ostatně nemusíme chodit tak daleko. Stačí zkoumat naše vlastní junácká střediska a oddíly. I zde nacházíme podstatné rozdíly a to i mezi oddíly, které lze podle všeho považovat za dobré a úspěšné.

Nabízí se myšlenka, že rozdíly jsou vlastně jen v míře, v jaké se daří vyjádřit nebo realizovat jakousi ideální, univerzální skautskou metodu. Ta myšlenka je pochybená už na první pohled, ale přesto stojí za to, vyvrátit jí důsledně.

Tak především není skautská metoda Slovem Božím. Jeden z nejpozoruhodnějších rysů skautingu je živelnost, s jakou se vyvíjel – přinejmenším ve svých počátečních fázích. Skautská metoda není něco, co objevil Baden-Powell. On, jeho spolupracovníci a následovatelé jí jen zaznamenali a zformulovali. Objevila jí tlupa, to chlapci (a později i děvčata) zareagovali na zprvu jen náhodný podnět.

Nicméně někdo by mohl namítnout, že to ještě nedokazuje neexistenci ideální skautské metody. Třeba se i B.P. jen neúplně přibližoval k jakémusi ideálu, který pro lidstvo odhalil, ač nedokonale. Budiž, dokažme tedy, že ideální skautská metoda nemůže existovat už ze samé podstaty skautské výchovy.

Především asi lze připustit, že každá metoda musí být podřízena účelu, kterého má být dosaženo. Metoda je zpravidla definována jako plánovitě užitý postup, který slouží k dosažení nějakého cíle. [8]. Metoda je cesta, kterou dojdeme ze současného stavu do stavu žádoucího, tedy do cíle. Je jistě patrné, že k různým cílům vedou různé cesty. Jedna ideální skautská metoda by tedy mohla existovat jedině tehdy, pokud by existoval jeden univerzální cíl skautingu. Tedy pokud by kupříkladu skauting usiloval o výchovu nějakého jednotného ideálního skauta, vzor 1907. To ovšem zcela zjevně nemá skauting v úmyslu. Shora uvedené poslání skautingu z Durbanu hovoří o rozvoji jednotlivce. Stejně tak poslání Junáka zakotvené v jeho stanovách:

„Posláním Junáka je podporovat rozvoj osobnosti mladých lidí, jejich duchovních, mravních, intelektuálních, sociálních a tělesných schopností tak, aby byli po celý život připraveni plnit povinnosti k sobě samým, bližním, vlasti, přírodě a celému lidskému společenství v souladu s principy a metodami, stanovenými zakladatelem skautského hnutí, lordem R. Baden-Powellem a zakladatelem českého skautingu, prof. A. B. Svojsíkem.“[1]

Oč tedy usilujeme? O to, abychom každému mladému člověku, který se k nám dobrovolně přidá, pomohli rozvinout jeho soubor duchovních, mravních, intelektuálních, sociálních a tělesných schopností. Tento soubor – portfolio vloh – je zjevně u každého jiný, jiný tedy bude i výsledek tohoto úsilí. Jiná tedy musí být i optimální metoda, jak toho dosáhnout.

Poznamenejme zde, že jsme narazili na jeden z charakteristických rysů skautské výchovy – duální kolektivisticko-individualistické pojetí. Jak cíle, tak metody mají výraznou individuální i sociální složku. Kromě individuálního cíle, který jsme právě zdůraznili, má věta i své pokračování: „…aby byli po celý život připraveni plnit povinnosti k sobě samým, bližním, vlasti, přírodě a celému lidskému společenství.“ U metod je tento dualismus vyjádřen důrazem na sebevýchovu a vlastní odpovědnost za ní na straně jedné a důrazem na výchovu a sebevýchovu ve skupině a prostřednictvím skupiny na straně druhé.

Vyvrátili jsme tedy existenci nějaké univerzální skautské metody, které by byla obecně nejlepší cestou k dosažení cílů skautské výchovy.

Pokud tedy neexistuje ideální skautská metoda, znamená to, že na metodě nezáleží? Že můžeme postupovat jakkoliv? To zcela jistě ne!

Zkusme si představit příklad z nejklasičtějších – skautské uzlování:

Vůdce oddílu nakopíroval z knížky sestavu šesti „nováčkovských uzlů“ – pro každého rádce družiny jednu sadu. Pak rádcům řekl, jak mají dále postupovat… Rádci vzali okopírované listy na družinovou schůzku. Všichni skauti si obrázky překreslili do zápisníků a rádce zkontroloval, že mají obkreslené správně. Potom jim uložil, aby se do příští družinovky naučili všichni ambulantní spojku a nezapomněli si s sebou vzít uzlovačku. Na příští družinovce rádce zkontroloval uzlovačky. Kdo jí neměl, dostal tři trestné body do družinového bodování a rádce mu půjčil „erární“ uzlovačku. Pak všichni předvedli, jak se „ambulanc“ naučili. Dva skauti ho neuměli vůbec, tak jim se rádce věnoval osobně, aby rychle dohonili ostatní. Ti zatím zkoušeli se stopkami vázat ambulantní spojku na čas. Potom si zkusili vázat ambulantní spojku se zavázanýma očima a za zády. Na konci schůzky jim všem rádce připomněl, že příští družinovka bude věnována škotové spojce, tak ať se na to zase nevykašlou. A řekl, že na oddílové schůzce bude velká uzlovací regata – všech šest uzlů se bude vázat na čas – normálně, poslepu a za zády. A družina, která vyhraje, dostane sto (!) bodů do soutěže o zlatou stuhu.

Na první pohled by se mohlo zdát že tento příběh je celkem v pořádku. Hodně tradiční pojetí, trochu zkostnatělé – ale celkem bez problémů, ne? Ve skutečnosti je na tom příběhu špatně skoro všechno. Všichni se naučili poměrně rychle uvázat šest uzlů a to dokonce poslepu a za zády. Jenže – k čemu je to dobré? Jistě, mohli bychom říct, že si tím procvičili zručnost a prostorovou představivost, ale ten efekt jaksi není adekvátní době, kterou tím strávili. A skoro se chce říct „otrávili“, protože milovníci uzlů se z nich touto cestou asi nestali…

Zkusme jiný příběh:

Začalo to na oddílovce. Když všichni seděli v kruhu, vůdce vytáhl z brašny dva asi desetimetrové kusy horolezeckého lana a požádal, aby mu je někdo svázal k sobě, že potřebuje jedno dlouhé lano. Šídlo hned ochotně přiskočil a svázal konce lan ambulantní spojkou. Vůdce poděkoval a nechal ležet svázané kusy lana uprostřed místnosti. A začal vyprávět příběh, který se nedávno stal. Dva třináctiletí chlapci našli někde na staveništi dva kusy horolezeckého lana. Lano ukradli a rozhodli se, že si zahrají na horolezce. Vydali se za město do skal. Vylezli nahoru nad stěnu a svázali oba kusy lana k sobě (právě takhle – ukázal vůdce na lano uprostřed klubovny), aby lano dosáhlo až dolů ze skály. Jeden z si uvázal smyčku kolem pasu a začal slézat po skále dolů. Ten nahoře ho „jistil“. Lano měl přes rameno šikmo přes záda a svíral jej oběma rukama. Aby si pomohl, vedl lano ještě kolem stromu. Všechno šlo dobře až do chvíle, kdy se chlapec na skále dostal do míst, kde se skála drolila. Stačil jeden uvolněný kámen a hoch ztratil rovnováhu. Spadnul. Jeho život v tu chvíli doslova visel na laně… V tu chvíli se vůdce odmlčel a zvednul lano ze země, vzal jej každou rukou na jedné straně uzlu. Prudce škubnul rukama od sebe … a všichni užasle koukali. Uzel zmizel! Vypadalo to jako čarodějné kouzlo. Ale vůdce zavrtěl hlavou a řekl „to není žádný trik“ Takhle se ambulanc prostě chová. To není uzel, kterým můžete nastavit horolezecké lano. „A jakým uzlem se to dá?“, ptal se Šídlo, který si připadal ponížený tím nešťastným ambulancem. „Máte doma nebo ve škole Internet?“ zeptal se překvapeného Šídla vůdce. „Jo“. „Tak si najdi na Googlu uzel UIAA,“ poradil mu vůdce.

Šídlo na příští družinovou přišel s hromadou sjetin z počítačové tiskárny, hrstí provazů a leskem v oku. Přesvědčil rádce, že přeci každý skaut by měl umět svázat dva špagáty tak, aby to drželo. A tak ukazoval užaslé družině protisměrnou spojku a osmičkovou spojku. A řekl, že stará dobrá autíčka také nejsou špatná, ale že lepší je vázat je dvojitá. A vysvětloval, že uzel musí nejen držet, ale taky nesnižovat nosnost lana ostrými ohyby…

Uzlové šílenství se brzo přeneslo na celý oddíl. Na každé oddílovce či výpravě si družiny předhazovaly různé „špeky“. Bobři přišli se soutěží v prověsu: mezi dva stromy napnout co nejsilněji lano. Síla napnutí se měřila „prověsoměrem“ – cihlou na háčku, která se umístila doprostřed lana a metrem se změřilo, o kolik lano pokleslo. Před vlastním měřením se ovšem na lano pověsil bratr Hroch. V případě Vyder už pak nebylo co měřit…Vydry zase kontrovaly tím, že přinesly železnou kouli, kterou se při atletice hází do dálky. Úkol byl zdánlivě jednoduchý – přivázat kouli na špagát a pak jí za sebou na špagátu táhnout kolem klubovny. První pokusy končily tři metry od dveří… S nejtvrdším oříškem ovšem přišel Skunk. Přinesl dva metry tuhého, několik milimetrů silného vlasce na kterém nedrželo prostě nic. Skunk prozradil, že „…ta věc má teflonovou povrchovou úpravu a tak nízké povrchové tření, že led je proti tomu šmirgl.“ Kluci tu věc pojmenovali „Posvátný had z jezera Titicaca.“ Úkol byl zdánlivě jednoduchý – svázat oba konce k sobě do smyčky, neboli přinutit hada, aby polknul svůj ocas. Celý oddíl prolézal knihovny a Internet, zkoušel hadí spojky, carrick bandy a všechny možné exotické uzle, aby Posvátného hada konečně někdo pokořil a „nacpal mu ocas do té jeho arogantní tlamy…“

… Mimochodem – na Svojsíkově závodě dopadli v uzlech dost bídně: Katr neuvázal zkracovačku poslepu, Don nepoznal na obrázku škotovou spojku a Huloň odmítnul svázat dva konce uzlovačky k sobě ambulantní spojkou, protože prohlásil, že taková smyčka nemá žádné smysluplné využití. Osmičkovou smyčku, kterou uvázal místo toho, rozhodčí neuznal.

Asi podvědomě cítíme, že ten druhý scénář je „nějak lepší“. Pojďme si ale rozebrat proč.

1) Celá uzlařská móda je živena vlastním zájmem účastníků o věc.

2) Celý didaktický proces ženou dopředu sami účastníci – oni pátrají v knihách a na Internetu (učí se pracovat s informacemi) a učí ostatní. Navíc se tím vytváří jedna z důležitých spojnic mezi „normálním životem“ (Internet, veřejná knihovna,…) a „oddílovým životem“. Čím více, tím lépe.

3) Hned na začátku se dozvěděli důležitou informaci – že pocit klamného uspokojení (my skauti přeci uzly umíme) může být doslova smrtelný. Během studia se tento pocit výrazně prohloubil.

4) Z příběhu není jasné, zda to byla nenápadná manipulace vůdce, nebo to prostě tak vyšlo, ale úkoly, které si družiny na sebe vymýšlely, byly didakticky mimořádně hodnotné. Představovaly totiž vždy praktický problém, který měl být nějak vyřešen. Řešící družina sama musela přijít na to, jaký prostředek zvolit.

To, že skauti se při celém tom uzlování naučili pár doopravdy užitečných uzlů, procvičili si šikovnost prstů a zlepšili prostorovou představivost, vyznívá skoro jako vedlejší efekt. Zdá se, že o uzly vlastně až tak moc nešlo. Vůdce chytře připravil motivaci, která zabrala. Kdyby nezabrala, zkusil by asi jinou, případně by usoudil, že i bez uzlů se oddíl Vánoc dočká a zkusil by kluky nachytat na něco jiného. Uzly zde totiž nejsou cílem, a účelem, ale náplní. Podobnému účelu by mohla posloužit i jiná náplň.

Potud tedy naše dva příběhy. Vraťme se ještě na chviličku k tomu prvnímu: v něm je šestice nováčkovských uzlů opravdu cílem a zvolená metoda – jakkoliv možná skautům nesympatická – představuje docela účelný postup, jak tohoto cíle dosáhnout. Podobnost s klasickým školským přístupem není náhodná. Zdá se tedy, že jádro problému ani tak nespočívá ve volbě prostředků, ale ve volbě cíle.

Vztah cílů a prostředků je ostatně jeden z tradičních metodických problémů. Jeho jádro spočívá v tom, že cíl je něco, co si vytkneme my sami. Pokud si vytkneme špatný cíl, nemůže ani správně zvolená metoda být úspěšná.

Na nebezpečí záměny cílů a prostředků upozorňuje i základní příručka Metodiky k VZ [7]. Co ovšem nezdůrazňuje, je hierarchický charakter cílů. Cíle nižších stupňů musí být zákonitě považovány za prostředky ve vztahu k cílů hierarchicky vyšším. Nebo řečeno obráceně – pokud hledáme k nějakému cíli vhodné prostředky, pak tyto prostředky – nejsou-li již triviální, tedy přímo realizovatelné – rozpracováváme dále tak, že k nim hledáme prostředky dílčí. Aby byla situace ještě komplikovanější, každý prostředek může sloužit (a zpravidla slouží) více různým cílům.

Jako logický se jeví postup, při kterém nejprve najdeme hierarchicky nejvyšší možný cíl a ten postupně rozpracováváme až k jednotlivým konkrétním programovým prvkům. Pokud správně zvolíme nejvyšší možný cíl, tak bychom měli mít jistotu, že náš postup bude účelný. A pokud navíc budeme správně uplatňovat charakteristické prvky skautské výchovné metody, máme zaručeno, že náš program bude dobrý. Vypadá to lákavě, ale bohužel to nejde…

První problém je se stanovením „hierarchicky nejvyššího možného cíle“. Proč už taková věc dávno není někde jasně napsaná? Proč máme k dispozici jenom poměrně vágní vymezení typu „…podporovat rozvoj osobnosti mladých lidí, jejich duchovních, mravních, intelektuálních, sociálních a tělesných schopností…“?

Nejpravděpodobnější možná odpověď zní: protože to prostě nejde. A tím nechci říct, že je to natolik obtížné, že se to zatím vůbec nikomu nepodařilo. Tím chci říct, že to prostě principiálně nejde!

Pro vysvětlení tohoto tvrzení udělám malou odbočku do oboru, se kterým na první pohled naše úvahy vůbec nesouvisí: do matematiky. Proč říkám „na první pohled“? Ne nadarmo byli matematiky snad všichni velcí filosofové, kteří stáli u kolébky vědy o základních principech světa. A tak klasická metodologie snad všech vědních oborů je ovlivněna matematikou mnohem více, než vůbec tušíme. A právě v matematice dokázal významný světový matematik, rodák z Brna, Kurt Gödel (1906-1978), že každý systém je neúplný, tedy že nastoluje otázky, které v jeho rámci nelze zodpovědět. To je poměrně překvapivé tvrzení a mělo značný dopad i na filosofii. Prostě se ukazuje, že pokud vytvoříme jakkoliv bohatý myšlenkový konstrukt, stejně nejsme schopni si s ním vystačit.

Možná se zdá tato souvislost hodně vzdálená, ale přesto – jakákoliv dohoda o cíli našeho snažení nutně stojí na pojmech a myšlenkách, tuto dohodu přesahující. A tak se skauting vztahuje k obecným potřebám: „…aby byli po celý život připraveni plnit povinnosti k sobě samým, bližním, vlasti, přírodě a celému lidskému společenství…“ Pokud bychom hledali obsah těchto pojmů, museli bychom se pokusit o další, ještě obecnější přesah. Prostě vždy, když „vylezeme z krabice“, zjistíme, že jsme se ocitli v další, jen o něco větší.

Zdá se, že jsme v pasti. Metodické jednání by mělo být účelné, tedy podřízené hierarchicky nejvyššímu možnému účelu a ten přitom neumíme specifikovat. Jak tedy z toho ven?

Nelze než rezignovat na přísně hierarchický postup. Nelze-li ovšem začít „úplně nahoře“, je třeba začít „dost nahoře“ a být si přitom vědom, že něco je ještě nad námi. Uvažujeme-li o účelnosti svého jednání, musíme se snažit přemýšlet o „několik pater výše“ a svoje cíle vztahovat k hlubším principiálním úvahám. Pomůže nám k tomu technika „dvojího vidění.“ Při ní se při hledání prostředků především soustředíme na vytčený cíl („upřený pohled“), ale zároveň neztrácíme ze zřetele cíle hierarchicky vyšší („periferní vidění“).

Vrátíme-li se k našemu příkladu s uzlováním, vidíme, že nemůžeme zvolené prostředky posuzovat pouze cílem na „nízké“ úrovni (naučit kluky šest nováčkovských uzlů), ale také optikou cílů vyšších, které se dotýkají samotného smyslu skautské výchovy.

Pokud bychom oba příběhy posuzovali pouze vztahem k cíli „naučit skauty šest nováčkovských uzlů“, je první postup jasně lepší. V druhém případě totiž nelze zaručit, že zrovna těchto šest uzlů se oddíl naučil a naopak skauti věnovali spoustu „zbytečného“ času jiným uzlům, které cílem vůbec nebyly. Ovšem když zapojíme do posuzování hierarchicky vyšší cíle, jsou slabiny prvního a přednosti druhého postupu zcela patrné.

Naše úvahy o skautské metodě se však ještě musí vrátit k jejím charakteristickým znakům. Vhodnost výchovných prostředků nebudeme posuzovat jen jejich účelností, ale také kompatibilitou s tím, jak je skautská výchovná metoda popsána v základních dokumentech.

Budeme to dělat proto, že by snad skautská výchovná metoda byla objektivně lepší, než všechny ostatní „neskautské“? Ne, k takovému závěru nás nic neopravňuje. Skautská metoda si nečiní nárok na to být považována za nejlepší možnou. Skautská výchovná metoda prostě jen funguje. Zkušeností bezmála sta let bylo prokázáno, že je to metoda dobrá a účelná. Nic víc. Ale nic víc snad ani není třeba. Pokud se jí někdo chce řídit, skauting mu to nabízí. Pokud se někomu nelíbí – je spousta jiných metod. A pokud si někdo z ní chce vybrat jen to, co mu chutná – budiž. To je „pivo přes ulici“, ale skauting už to není.

Pokud chceme provozovat skauting, je pro nás skautská výchovná metoda závazná. Pro nás jako po členy Junáka je závazná definice skautské metody ve stanovách, při její interpretaci bych zdůraznil čtyři základní prvky vyjádřené výše („Nacházím oporu ve slibu a zákonu; učím se tím, že to dělám, …) Všechny prostředky, které používáme, bychom měli tomuto hledisku podřídit. Zkusme si to zase dokumentovat na našich dvou uzlovacích příkladech. Položme si následující otázky:

Který scénář lépe vyhovoval zásadě „učím se to tím, že to dělám?“
Ve kterém scénáři se skauti aktivněji zapojili do procesu sebeučení a učení svých vrstevníků ve skupinkách?
Který scénář poskytl skautům více příležitostí k osobnímu rozvoji?
Který scénář byl více „jejich“, tedy vycházel z jejich zájmů a potřeb?
Který scénář přinášel postupně další a další stimuly, které skauty motivovaly k další činnosti?

Jistě snadno prohlásíme, že ve všech těchto kritériích opět vítězí druhý scénář. Ovšem při zkoumání kompatibility se skautskou výchovnou metodou bychom mohli položit i jiné otázky:

Který scénář lépe využívá skautského slibu a zákona?
Který ze scénářů více přivedl skauty ke službě společnosti?
Který ze scénářů lépe využil skautské symboliky?

A tady už žádnou samozřejmou odpověď nenacházíme. Dokonce bych řekl, že nenajdeme žádnou rozumnou odpověď. Ani jeden z obou scénářů ve vztahu k těmto kritériím „neuspěl“. Znamená to, že i druhý z obou scénářů je „neskautský“ a musíme hledat nějaký další, který by zahrnul skautskou výchovnou metodu v celé její úplnosti?

Tak jistě nebude na škodu, když budeme hledat další a lepší scénář. Snaha o hledání nových cest stála u samých kořenů skautského hnutí. Je ale pravděpodobné, že nenajdeme žádný scénář, který by účelně zahrnul všechny charakteristické prvky skautské výchovné metody. Co s tím?

Opět nezbývá, než rezignovat na požadavek, aby každý jednotlivý výchovný prostředek, který použijeme, odrážel všechny prvky skautské výchovné metody. Vždyť žádný prostředek není používán samostatně. Vždy je součástí nějakého širšího souboru prostředků a metod, které společně tvoří skautský program a které na svou vlastní kůži zakusí jeden každý skaut (rozvoji jehož osobnosti a schopností máme pomoci). A na tento celistvý soubor již požadavek úplné kompatibility se skautskou výchovnou metodou uplatnit můžeme a i musíme. Jestliže v tomto souboru nenacházíme všechny charakteristické rysy skautské výchovné metody, není to výchova skautská. A opakuji znovu, že to neznamená, že je to výchova špatná. Jen není skautská. Nic více a nic méně.

Před chvíli jsme řekli, že musíme rezignovat na požadavek, aby každý jednotlivý výchovný prostředek, který použijeme, odrážel všechny prvky skautské výchovné metody. To ovšem neznamená, že bychom měli rezignovat na snahu, aby každý prvek programu odrážel charakteristiku skautské výchovné metody co nejlépe a co nejúplněji. A určitě bychom měli nalézt všechny prvky skautské metody v každém dostatečně reprezentativním souboru výchovných prostředků a aktivit: celoroční činnost, tábor, činnost jedné družiny atd. .

Pokusme se tedy dosavadní úvahy shrnout do dvou zásad:

1) Při stanovování výchovných cílů je třeba začít v obecné rovině a ke konkrétním cílům docházet rozpracováním obecných záměrů. Každý výchovný prostředek, který chceme použít, je pak třeba posuzovat z hlediska účelnosti nejen konkrétním výchovným cílem, který jsme si stanovili, ale také hierarchicky vyššími cíli. Dokonce i těmi, které jsme si nestanovili, ale které intuitivně tušíme.

2) Použité prostředky posuzujeme i z hlediska souladu se skautskou metodou, tak jak je zakotvená ve Stanovách Junáka a dalších koncepčních dokumentech. Každý prostředek by měl naplňovat všechny charakteristické znaky skautské výchovné metody jak jen je to možné a účelné. Celý skautský program by pak měl tyto znaky naplňovat beze zbytku.

Co říci závěrem? Shora uvedené zásady vypadají tak banálně, že se zdá skoro škoda vyplýtvat na ně tolik slov, kolik jich v této úvaze předcházelo. Jenže – jsou už někde jasně napsány? Hledal jsem a nenašel. A tak se tento text snaží být impulsem k nějaké hlubší diskusi o skautské výchovné metodě.

Na druhé straně jsem neměl ambici napsat příručkový text, který by byl přímo využitelný kupříkladu při přípravě uchazečů o Vůdcovskou zkoušku. Na to jsou použitý styl a forma přeci jen příliš akademické. Ten krok bude muset být učiněn někdy jindy a snad i někým jiným.

Kolem Velikonoc 2005

Tomáš Řehák – Špalek''

Použitá literatura:

[1] STANOVY Junáka – svazu skautů a skautek schválené X. Valným sněmem Junáka ve Vsetíně dne 21. 10. 2001 [on-line]. [Junák – svaz skautů a skautek ČR] [Praha] [2002]. URL: <http://www.skaut.cz/provoz/documents/stanovy_junaka.doc>

[2] THE CONSTITUTION [of The World Association of Girl Guides and Girl Scouts] [on-line]. URL:

<http://www.wagggsworld.org/newsroom/documents/pdf/constitution%20booklet/constitution%20-%20English.pdf>

[3] Constitution and By-Laws of the World Organization of the Scout Movement [on-line]. URL: <http://www.scout.org/wsrc/ll/docs/constitution_E.pdf>

[4] WAGGGS/WOSM Educational Methods; “The means by which the organization seeks to achieve its mission” [on-line]. URL: <http://www.wagggsworld.org/newsroom/documents/pdf/WOSM/Educational%20Methods%20_iv_.pdf>

[5] [World Organisation of Scout Movement:] THE MISSION OF SCOUTING [on-line]. [Durban, Jihoafrická Republika] [1999]. URL: <http://www.scout.org/strat/missen.shtml>

[6] CHARTA českého skautingu na počátku 21. století [on-line]. [Junák – svaz skautů a skautek ČR.] [Praha] [2005]. URL: <http://www.skaut.cz/upload/doc/vsj/Charta_ceskeho_skautingu.doc>

[7] Vychodil, Daniel: Metodika. Edice vůdcovská zkouška [on-line]. Junák – svaz skautů a skautek ČR, Tiskové a distribuční centrum, Praha 2001. URL: <http://www.skaut.cz/provoz/documents/metodika_VZ.pdf>

[8] Universum : všeobecná encyklopedie ; Díl 6. Mb-Op. - Vyd. 1. - V Praze : Euromedia Group ; Odeon, 2001.

[9] [Duchovní odbor Junáka pod vedením Jiřího Zajíce]: Myšlenkové základy Skautingu [on-line]. Junák – svaz skautů a skautek ČR, Tiskové a distribuční centrum, 2001. ISBN 80-86109-73-9. URL: <http://www.skaut.cz/provoz/documents/myslenkove_zaklady_skautingu_VZ.pdf>

Tento dokument je autorským dílem a jeho využití je možné pouze v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Kupříkladu je možné pořídit si kopii pro osobní potřebu, naopak není dovoleno dílo dále měnit či upravovat. K užití díla nad zákonem stanovený rozsah je třeba souhlasu autora.