Nová vůdcovská zkouška

Úvod

Na zasedání NJ v březnu 2009 byla schválena novela řádu pro vzdělávání, ve které se zavádí nová varianta vůdcovské zkoušky. Do konce roku 2010 bude možné pořádat a skládat VZ oběma způsoby – podle původních i podle nových pravidel. Od začátku roku 2011 bude v platnosti jen nová VZ.

Původní verze VZ je součástí Řádu pro vzdělávání činovníků Junáka, který byl připravován a konzultován před IX. Valným sněmem Junáka a byl schválen 13. 7. 1998. Během roku 2000 byla zpracována jeho novela, kterou schválila Ústřední rada Junáka 8. 4. 2001.

Nová vůdcovská zkouška začala vznikat jako experiment na Gemini a několika dalších VLK a VK v letech 2006 – 2008. V roce 2006 proběhly na Gemini první experimentální vůdcovské zkoušky (viz závěrečná zpráva o VZk z roku 2006), na které navázal v roce 2007 (viz závěrečná zpráva) společný experiment s vůdcovskými lesními kurzy OIKOS a Sříbrná Řeka. Ve spolupráci odboru VRJ pro vzdělávání s těmito kurzy byl na podzim 2008 vytvořen návrh na novelu řádu, jehož konečné znění schválilo náčelnictvo v březnu 2009 a soubor kompetencí, který projednalo náčelnictvo rovněž v březnu 2009 a který byl následně vydán ve formě směrnice VRJ.

Hlavní důvody pro změnu VZ

Zvýšení efektivnosti vzdělávání vůdců.

Práce vůdce oddílu je vysoce kvalifikovaná a náročná činnost. Doba, kterou na vůdce můžeme působit na vzdělávacích akcích je minimální (pro srovnání – podobně náročnou kvalifikovanou činnost vykonávají profesionální vychovatelé, kteří se na svou práci obvykle připravují studiem v délce minimálně 4 roky na střední, vyšší odborné nebo vysoké škole). Proto za jeden ze zásadních požadavků na vzdělávání vůdců považujeme jeho vysokou účinnost, maximálně efektivní využití času a pečlivý výběr obsahu vzdělávání.

Pomoc při řešení problémů dnešních oddílů.

Za hlavní výchovné problémy skautských oddílu považujeme nedostatečné uplatňování skautské výchovné metody, nefunkčnost družinového systému, neschopnost vůdců stanovit si výchovné cíle a k nim najít odpovídající prostředky.

Návaznost na nový výchovný program Junáka.

Propojení VZk s novým výchovným programem by mělo mít dvojí charakter:

VZk by měla na nový výchovný program navázat (na roverský věk) a rozvíjet už jím zavedené kompetence.
Vůdce měl umět s novým výchovným programem (např. se stezkou) pracovat, chápat jeho obsah a umět ho využít.

(K tomuto tématu též Víťův referát o vztahu Experimentální VZk a nového výchovného programu Junáka)

Základní principy nové VZ

Jednoznačná formulace vzdělávacích cílů (tj. kompetencí).
Zrušení duplicit (každá kompetence je ve VZ pouze jednou, na souvislost s ostatními kompetencemi a tématy je upozorněno odkazem).
Rozlišení kompetencí na nezbytné – klíčové – rozvojové (viz dále). Toto rozlišení poskytuje lepší orientaci v posuzování důležitosti každé kompetence a pomáhá při stanovení nutného rozsahu jejího zvládnutí.
Rozlišení kompetencí na ty, které se zkoušejí a na ty, které se nezkoušejí. Toto rozlišení ukazuje budoucím vůdcům, že pro vedení oddílu musí mít osobnostní předpoklady, které se na kurzu nenaučí a které se nedají vyzkoušet, a že řadu svých kompetencí musejí rozvíjet a zdokonalovat sami.
Posun obsahu VZ od odborných znalostí k metodice, pedagogice, umění vést, ovládání skautské výchovné metody. Odborné znalosti mají v nové VZ dvojí roli – jednak jako základní znalosti nutné k zajištění činnosti oddílu (např. základní znalosti práva); jednak jako znalosti, které pomáhají vůdci při tvorbě zajímavého a výchovně účinného programu (např. znalosti o přírodě, kultuře, technice, ...)
Variabilní část VZ. Podobně jako jsou v novém výchovném programu zohledněna specifika oddílu a individuální schopnosti jednotlivce, jsou tato specifika brána v potaz i v nové VZ. Jde o to, aby každý vůdce uměl dát oddílu něco svého (např. využil svou odbornost v programu a chodu oddílu, naučil se lépe nějakou dovednost, která není součástí klíčových kompetencí a která je přínosem pro oddíl, porozuměl do hloubky nějakému tématu, apod.). Variabilní část zkoušky může být tvořena např. výběrem rozvojových kompetencí nebo specializací na nějaké obory skautského programu. Podstatným znakem této části zkoušky by měla být reálná možnost výběru uchazečem.
Práce s kompetencemi po skončení VZ. Složení vůdcovské zkoušky by nemělo být chápáno jako vrchol vzdělávání vůdce, ale za první krok na cestě. Část kompetencí (nezbytné) by měl vůdce ovládat u zkoušky v plné míře, naopak u klíčových a rozvojových kompetencí se předpokládá, že vůdce při zkoušce prokáže, že ovládá základy této kompetence že je „na dobré cestě“ a že tyto kompetence bude rozvíjet během své práce s oddílem. To také otvírá možnost pro různé postgraduální kurzy, pro práci výchovných zpravodajů na středisku a pro sebevzdělávání vůdců.
Návaznost kompetencí na nový výchovný program. V nové VZ jsou zařazeny kompetence, které přímo souvisejí s novým výchovným programem. Vycházíme přitom z teze, že vůdce, který pracuje s novým výchovným programem, by ho měl v dostatečné míře zvládat po metodické (tomu se věnuje oblast 4) i obsahové stránce (oblast 5).
Volná struktura kompetencí. Obsah vůdcovské zkoušky není záměrně detailně členěn na obory, ale jen orientačně na 5 základních oblastí. To umožňuje komisím a týmům vůdcovských kurzů, aby si kompetence uspořádaly způsobem, který jim vyhovuje a který odpovídá odbornosti a zaměření jednotlivých instruktorům.
VZ a věkové kategorie. Vztah VZ k věkovým kategoriím se řídí dvěma základními principy: První princip je, že VZ je univerzální a absolvence jakékoli VZ dává kvalifikaci k vedení jakéhokoli oddílu. Druhým principem je, že k vedení oddílů různých věkových kategorií jsou nutné částečně odlišné kompetence. Konkrétně to znamená, že naprostá většina kompetencí je formulována bez specifikace konkrétní věkové kategorie a předpokládá se, že komise při vzdělávacích programech i při zkoušení zohlední, se kterou věkovou kategorií bude uchazeč pracovat.
VZ a zdravotnický kurz. Povinnou podmínkou složení VZ je absolvence zdravotnického kurzu. Chceme, aby seznam kompetencí popisoval úplnou kvalifikaci vůdce oddílu (tj. včetně zdravotnických kompetencí), proto jsou zde obsaženy i kompetence, které pokrývá zdravotnický kurz. Předpokládáme, že tyto kompetence se nebudou během vůdcovských kurzů a zkoušek přednášet ani zkoušet.

Kompetence

Základem pro vytvoření obsahu VZk je rozbor potřeb vůdce oddílu, tj. jaké znalosti, dovednosti, postoje a návyky má mít vůdce oddílu, aby mohl úspěšně pracovat ve výchově dětí a mládeže. Tyto žádoucí znalosti, dovednosti, postoje a návyky označujeme souhrnným slovem kompetence. (Více o kompetencích - v klasickém pedagogickém pojetí ZŠ - najdete na stránkách Ústavu preprimární a primární edukace Pedagogické fakulty UHK)

Kompetence jsou formulovány tak, jak by je měl ovládat úspěšný vůdce oddílu, tj. kompetence není koncipována jako požadavek ke zkoušce.

Z hlediska průběhu vzdělávání vůdců oddílu rozlišujeme tři sady kompetencí:

Všechny kompetence, které by měl vůdce oddílu zvládnout (zelený obdélník – největší). Tyto kompetence by měly obsahovat vše, co je vhodné a důležité pro úspěšnou práci vůdce oddílu (včetně např. zdravovědy) bez ohledu na to, co se bude přednášet a zkoušet.

Kompetence, které se budou zkoušet (žlutý obdélník – nejmenší). To jsou kompetence, z nichž budou vytvořeny požadavky k VZk – ty můžou být formulovány jako kompetence nebo i jinak (např. jako konkrétní úkoly, jejichž splnění znamená úspěšné zvládnutí daného požadavku). Část zkoušky bude variabilní.

Kompetence, které se budou na kurzu přednášet (modrý obdélník). Naprostá většina kompetencí, které se zkouší, budou na kurzu přednášeny, ale jsou i kompetence, které budou od budoucího vůdce požadovat u zkoušky a nebudou obsahem přednášek (např. některé postojové kompetence, něco, co si bude muset účastník sám nastudovat apod.)

Kompetence nemají stejný rozsah – na jedné straně jsou kompetence, které zahrnují znalost jednoho údaje (např. Ví, jak se jmenuje jeho středisko), na straně druhé jsou kompetence, které zahrnují rozsáhlou problematiku (např. skautská výchovná metoda).

Struktura VZk

Kompetence vůdce oddílu jsou rozděleny do pěti základních oblastí.

Druhým systémem dělení jsou kapitoly, které sdružují nějakým způsobem blízké kompetence. V systému kompetencí zachováváme oba typy členění (tj. oblasti a kapitoly), každé toto členění sleduje poněkud jinou logiku a obě dohromady poskytují lepší vhled do systému kompetencí.

Oblasti

Osobnost

Má osobnostní předpoklady potřebné pro činnost skautského vůdce.

Organizátor

Je schopen zajistit činnost oddílu, vytvořit pro činnost oddílu dobré materiální podmínky. Umí zajistit bezpečnost dětí. Umí plánovat.

Vůdce

Umí vést ostatní, komunikovat s lidmi, řídit činnost. Má vůdčí a manažerské schopnosti.

Vychovatel

Je pedagog, má didaktické dovednosti. Ovládá výchovné metody, umí si stanovit výchovné cíle a najít vhodné prostředky k jejich naplnění. Zvládá skautskou výchovnou metodu.

Program

Má znalosti a dovednosti potřebné k tomu, aby mohl připravovat skautský program. Rozumí obsahu programu, ví, k čemu vede své svěřence.

Některé kompetence je možné zařadit do více oblastí. Tyto kompetence budou buď zařazeny do jedné z oblastí s poznámkou, že je lze stejně vhodně zařadit i do jiné oblasti nebo budou rozděleny na dílčí kompetence, které se rozdělí do příslušných oblastí.

Kapitoly

Má základní porozumění pro myšlenkové základy skautingu. Ví, proč se věnuje skautské výchově.

Když se vedoucí skautského oddílu zamýšlí nad tím, jak připravit výpravu a tedy jaké jsou cíle jeho výpravy, dále pak jaké jsou cíle jeho oddílu, dojde zřejmě až k myšlenkovým základům skautingu. Ty nám ukazují, kam by naše cíle a aktivity měly směřovat. Vedoucí oddílu by se měl orientovat v tom, proč skauting vznikl a co je jeho posláním v dnešní společnosti. Měl by být také schopen vidět sebe v kontextu skautského hnutí, tedy vědět, proč je sám skautem a proč se věnuje vedení oddílu a skautské výchově.

Vnímá skauting jako přípravu na život, jako součást života

Skauting není hnutí uzavřené do ulity před vnějším světem. Naopak je hnutí, jež vychovává své členy pro život, aby dokázali být úspěšní a prospěšní ve svém okolí. Pro mnoho lidí se stal skauting životním stylem – tedy jejich součástí ve všech sférách života. To by nemělo znamenat „žití pouze skautingem“. Vůdce oddílu by si měl uvědomovat přínos i rizika tohoto počínání a předávat své zkušenosti dětem.

Vnímá odpovědnost vůči právům okolí

Při svém výchovném působení musí vůdce zároveň jednat v souladu s právními ustanoveními a dalšími předpisy závaznými pro všechny občany. Má základní povědomí o právech a povinnostech svých, jemu svěřených dětí a o následcích plynoucích z nedodržení příslušných předpisů při práci s dětmi.V případě potřeby ví, kam se obrátit pro radu či pomoc.

Je schopen sebereflexe, osobního rozvoje a péče o sebe sama

Schopnost sebereflexe je jeden z důležitých předpokladů schopnosti vést děti. Vůdce, který se nezná, není schopen vyvodit závěry a důsledky svého jednání, neví, jak bude reagovat v nejrůznějších situacích nebo se „jen“ nemá rád, by neměl výchovně působit na děti. Vůdce by měl vědět, co mu jde, v čem je dobrý. Zároveň je pro něj důležité umět říci, na co nestačí, co dělat nechce – umět říci ne. Vůdce by se měl dále vzdělávat. Důležitým bodem této kompetence je umět přijmout zpětnou vazbu, kriticky si ji zhodnotit a vyvodit z ní důsledky.

Má autoritu, umí nastolit ve svém oddíle kázeň, je důvěryhodný

Autorita, důvěryhodnost a umění udržet kázeň ve svém oddíle jsou nezbytnými podmínkami jeho úspěšného vedení.

Uvedené tři kompetence chápeme jako vzájemně propojený celek, kde důvěryhodnost je podmínkou pro získání autority. Z té pak vychází ochota členů oddílu podřídit se pravidlům a zachovávat přiměřenou míru kázně. Připouštíme, že kázeň a částečně i autoritu je možné vynutit násilím a vyvoláním strachu, ale pro skautský oddíl je tento druh kázně a autority naprosto nevhodný a ve svých důsledcích škodlivý.

V životě oddílu však mohou nastat situace (např. ohrožení života), kdy je nezbytné okamžitě uposlechnout pokyn nebo rozkaz; i pro tyto případy musí mít vůdce potřebné dovednosti a schopnosti.

Umí žít a pracovat ve skupině

U skautského vůdce se očekává rozvinuté sociální chování. Význam sociálních dovedností vnímáme ve třech rovinách. První spočívá v jednom ze základních výchovných úkolů vůdce – vytvořit a udržovat v oddíle příznivé sociální klima, přátelské vztahy, atmosféru důvěry. Zde jde tedy zejména o sociální vztahy vůdce a členů oddílu. Druhou rovinou je potřeba sociálního zázemí pro vůdce. Jedině vůdce s uspořádanými osobními vztahy a se sociálním zázemím může úspěšně vykonávat svou činnost. Pokud má vůdce v této oblasti osobní problémy, dříve nebo později se projeví v jeho chování a působení v oddíle. Třetí rovinou je pak to, že vůdce je pro své členy vzorem a pro rodiče a veřejnost často nejnápadnějším reprezentantem skautského hnutí.

Umí vyhledávat a motivovat spolupracovníky pro vedení oddílu.

Žádný vůdce není dlouhodobě úspěšný, pokud vede oddíl sám bez spolupráce s ostatními. Proto musí být schopen vyhledávat, rozpoznat a motivovat spolupracovníky pro vedení oddílu z řad jeho členů (oddílová rada), dospělých skautů (zástupci vůdce, spolupracovníci na středisku), rodičů apod. Součástí uvedených dovedností je i schopnost najít si nástupce a připravit ho pro převzetí oddílu.

Umí řídit a organizovat, umí zajistit základní agendu svého oddílu.

Jedním z úkolů vůdce je řídit a organizovat oddílový život. Zde se zabýváme dovedností přímo řídit a organizovat jednotlivé činnosti a zajistit základní agendu oddílu. Klademe důraz na praktické dovednosti. Kompetence úzce souvisí i s dalšími okruhy.

Orientuje se v organizační struktuře Junáka, ví, jak členství v organizaci využít pro svůj oddíl, zná základní řády a další předpisy Junáka.

Základem tohoto okruhu je schopnost vůdce orientovat se v organizační struktuře Junáka, umět používat skautské předpisy (v první řadě Stanovy) a umět plně využít členství v Junáku ve prospěch svého oddílu. Účelem není učit se nazpaměť řády či složení orgánů Junáka, ale chápat obecné principy a umět vyhledat a využít potřebné informace.

Umí pracovat s informacemi (vyhledat, roztřídit, zhodnotit, použít)

Podobně jako u takřka kterékoliv lidské činnosti ani při vedení oddílu se neobejdeme bez práce s informacemi – informace potřebuje vedoucí oddílu sám získávat, používat je a také je předávat dál. Některé informace (např. údaje o členech) jsou pro vedoucího zvláště důležité.

Informace umožňují lidem orientovat se ve světě, který je obklopuje. Množství informací se stále zvětšuje a podobně také množství způsobů, kterými lze informace získávat. Schopnosti práce s informací tak nejsou věcí užitečnou jen pro vedoucího oddílu, ale patří k tomu, co využijí také děti – tedy jedna z důležitých součástí přípravy na budoucí život.

Zvládá vnější komunikaci

Skautský oddíl existuje vždy v prostředí řady jiných subjektů. Vzájemné vztahy mohou být jak zdrojem příležitostí, tak i hrozeb. Předpokladem pro kvalitní a nerušenou činnost oddílu tedy je, aby se vůdce věnoval i vnější komunikaci mimo oddíl a uměl zvolit způsoby a formy vhodné pro konkrétní situace.

Je schopen si stanovit cíle a k nim najít vhodné prostředky. Umí vyhodnotit situaci, ve které se jeho oddíl nalézá, a vyvodit z toho důsledky.

Mnozí vůdci oddílů se zaměřují hlavně na činnosti, jež s dětmi dělají, ale nedokáží si již dostatečně uvědomit, k čemu chtějí dospět a stanovit si své cíle. Dobrý vůdce si umí vytyčit cíl svého působení, ví, kam směřuje, čeho chce dosáhnout. Zároveň si umí stanovit prostředky, jimiž těchto cílů dosáhne. Dobrý vůdce dokáže analyzovat současný stav svého oddílu a nalézt cestu jeho dalšího rozvoje.

Ví, že má mít vizi rozvoje svého oddílu, ví, jak tuto vizi získat, a umí nacházet cesty, jak svou vizi uskutečnit.

Vůdce oddílu je autorita, která směřuje oddíl stále kupředu. Měl by umět stanovit si smysl a poslání svého oddílu, zhodnotit míru naplňování tohoto poslání a stanovit dlouhodobou a střednědobou vizi. Také by měl umět přijmout základní rozhodnutí o způsobu jejího naplňování.

Vize zde vnímáme ve dvou rovinách, obě považujeme za důležité:

1) výchovné – znalosti, dovednosti, postoje, chování dětí, vztahy v oddíle, apod.

2) život oddílu – počet členů, družiny, klubovna, typ a styl tábora, apod.

Má základní didaktické znalosti a dovednosti

Vůdce oddílu je pedagog a vychovatel. Jedním z jeho základních úkolů je učit členy svého oddílu novým poznatkům a dovednostem. V tomto okruhu VZk klademe důraz zejména na praktické didaktické dovednosti a znalosti vůdce.

Zná skautskou výchovnou metodu a umí ji použít ve své každodenní činnosti.

Známe-li již cíle a poslání skautského hnutí, máme nepřebernou řadu možností, jak se jich snažit dosáhnout. Existují určitá základní doporučení či návody, jak tyto prostředky hledat – metody, díky kterým má skauting řadu svých specifických předností. Skautskou výchovnou metodu všichni vedoucí oddílů neznají, přesto se jí do nějaké míry řídí. Pro vedoucího je velmi přínosné dokázat o svých programech přemýšlet v kontextu skautské výchovné metody.

Umí pracovat s tradicemi, rituály a symboly

Tradice, rituály a symboly mají v oddílovém životě (a nejen v něm) osobitou a nezastupitelnou roli. Při práci s nimi však musíme mít na paměti, čeho chceme jejich prostřednictvím dosáhnout a též, jaká jsou specifika jejich vnímání a využití.

Rozumí dětem a umí s nimi pracovat.

Skauting je výchovné hnutí. Děti a mladí lidé jsou našimi hlavními klienty. Musíme jim rozumět, chápat specifika dětí a mládeže v různém věku, znát jejich dnešní svět, zájmy, potřeby a očekávání. Jinak je těžko získáme a nebudeme jim umět nabídnout, co potřebují a o co mají zájem.

Pro výchovné působení nám však nestačí znát vývojové charakteristiky dětí a jejich potřeby, je třeba umět s nimi pracovat, zaujmout je, být nadšeným průvodcem vývoje dítěte.

Umí zajistit přiměřený komfort dětí na oddílových akcích a základní vybavení a podmínky pro činnost oddílu.

Podmínkou úspěšného vedení oddílu je zajištění základních potřeb a bezpečnosti dětí při činnostech. Děti by měly zažít určitou míru nepohodlí, ale nemělo by je to zničit. Naopak: nepohodlí by mělo být výchovným prostředkem, který přispěje k vyšší zdatnosti a odolnosti dětí. Vůdce musí dobře znát své svěřence a musí volit náročnost přiměřenou věku a zdatnosti dětí.

Součástí této oblasti je i zajištění základních materiálních podmínek pro činnost oddílu.

Umí předcházet krizovým situacím, ví, jak v případě potřeby tyto situace řešit.

Krizové situace hrozí při jakékoli lidské činnosti, tedy i při činnosti oddílu. Vůdce by měl umět tyto situace předpovídat a účinně jim předcházet. Pokud krizová situace nastane, měl by ji vůdce umět rychle a účinně řešit. Krizovými situacemi zde rozumíme jak situace, kdy je ohroženo fyzické zdraví dětí (např. dopravní nehoda, náhlé zhoršení počasí, pohyb v nebezpečném terénu), tak i situace, kdy jsou děti ohroženy po stránce psychické nebo kdy jsou narušeny vztahy v oddíle (např. šikana, rodinné problémy, které ovlivní chování dítěte v oddíle, …).

Třetím druhem krizových situací jsou takové, které narušují program či činnost oddílu (krádež nebo ztráta oddílového majetku, na výpravě ujede vlak, oddíl nezíská povolení k táboření, …).

„Umí něco dobře.“

Zdravou míru sebevědomí a autority, nezbytnou pro kvalitní vedení oddílu, lze odvodit právě na základě nadstandardních (přiměřených možnostem konkrétního člověka) znalostí či dovedností v nějakém oboru. Vůdce oddílu by měl být ostatním členům kladným vzorem i v tomto směru jejich osobního rozvoje.

Tyto znalosti a dovednosti vůdce vytvářejí předpoklady pro úspěšnou přípravu kvalitního a atraktivního programu v oddíle.

Kategorie kompetencí

Kompetence vůdce oddílu jsou rozděleny do čtyř kategorií. V rozpracování obsahu VZk používáme první tři z nich, čtvrtou kategorií se nezabýváme.:

Kompetence nezbytné

Kompetence, jejichž zvládnutí je třeba k tomu, aby vůdce ve své činnosti neškodil – svěřeným dětem, organizaci, dalším subjektům. Jejich zvládnutí musí organizace bezpodmínečně vyžadovat a zároveň poskytnout prostor k jejich získání. Zvládnutí jednotlivých dovedností a znalostí či přijetí postojů má vymezenou potřebnou hranici, jejíž dosažení je třeba vyžadovat. Překročení této hranice – jakkoliv možné a nezávadné – už však zpravidla nepřináší žádný další podstatný přínos a není tedy prioritou vzdělávacího procesu. Mezi nezbytné kompetence patří zejména ty, které souvisejí s bezpečností dětí fyzickou i psychickou a s ochranou práv třetích osob. '

Kompetence klíčové

Kompetence, bez jejichž zvládnutí není možné očekávat, že činnost vůdce bude skutečně podstatným přínosem pro svěřené děti, organizaci a další subjekty. Jejich osvojení je proto vysoce žádoucí. Činnost vůdce, který si klíčové kompetence neosvojil, je možná jen jako dočasná s výhledem blízké změny k lepšímu. Další prohlubování klíčových kompetencí je žádoucí, neboť přináší další zkvalitnění činnosti vůdce a jeho oddílu. Mezi příklady takových kompetencí je možné uvést: schopnost sestavit výchovný plán oddílu, hlubší poznání dětí a schopnost individuálního přístupu k nim, znalost základních programových prvků a jejich přípravy, dramaturgie činností atd.'

Kompetence rozvojové

Kompetence (jiné, než klíčové), jejichž zvládnutí podstatnou měrou přispívá k pozitivnímu dopadu činnosti vůdce a jeho oddílu. Rozvojových kompetencí je celá řada a vůdce nemusí zvládnout všechny, je ale dobré, osvojí-li si dostatečně bohaté portfolio, které mu umožní zlepšovat a prohlubovat činnost oddílu. Proto by měla organizace nabízet osvojení si širokého spektra takových kompetencí a činovníky k jejich získání motivovat. Rozvojovými kompetencemi jsou zejména ty, které souvisejí s činnostmi, které oddíl dělat nemusí, ale které jsou významným výchovným impulsem pro jeho členy. Tedy například různé činnosti sportovní a tělovýchovné, umělecké, přírodovědné, společenské apod.' Ostatní kompetence, které mají na činnost vůdce a jeho oddílu jen nepřímý vliv. Je žádoucí, aby vůdce oddílu měl další schopnosti, které mu dodávají sebedůvěru a mohou příležitostně obohatit program oddílu. Jejich osvojení však není úkolem organizace.

Pozn.: Vztah uvedených tří (resp. čtyř) typů kompetencí nelze vnímat jako na sebe navazující stadia.

Jak poznat kompetence nezbytné od „non-nezbytných“ (klíčových a rozvojových)? Rozeznávací otázka zní: „Je činnost vůdce, který tyto kompetence nemá, horší, než žádná činnost? Je oddíl jím vedený horší, než žádný oddíl? Je lepší radši oddíl zrušit, než ho nechat vést člověkem, který tuto kompetenci nemá?“ Pokud odpověď zní „ano“, pak je to kompetence nezbytná. Přitom horší-nehorší je třeba posuzovat z různých pohledů: dětí, rodičů, společnosti, skautské organizace, …

Jak poznat kompetence klíčové od rozvojových? Rozeznávací otázka zní: „Je možné tuto kompetenci nahradit jinými? Může být kvalitní činnost oddílu, vedeného někým, kdo tuto kompetenci nemá?“ Pokud odpověď zní „NE“, pak je to kompetence klíčová.