Duchovní život na vzdělávací akci

Tento text napsal Edy pro dnes již rozebranou "Čítanku pro instruktory":

Čítanka pro instruktory / [Václav Břicháček ... et al.]. 1. vyd. Praha : Junák-svaz skautů a skautek ČR, 2000. 123 s. : ISBN: 80-86109-52-6.

Co ještě si přečíst...

Pro potřeby Gewiki byl mírně redakčně upraven.

Motivace

Při povrchním pohledu na duchovní život by mohl snadno vzniknout dojem, že buď musí jít o speciální akci pro činovníky z „oddílů se zdůrazněnou náboženskou výchovou“, nebo může jít nanejvýš o účast na bohoslužbách pro ty účastníky „běžné“ vzdělávací akce, kteří jsou členy nějakého církevního společenství a jsou proto vázáni potřebou či povinností k takové návštěvě. Smyslem následujícího příspěvku je ukázat nejen mylnost takové představy, ale na základě zkušeností s konkrétním průběhem vzdělávacích akcí Gemini nabídnout i řadu praktických inspirací pro jakoukoliv skautskou vzdělávací akci. Samozřejmě jejich uplatnění bude vždy vázáno na možnosti i schopnosti organizátorů i účastníků, stejně jako na samotný charakter akce.

Základní vyjasnění

Pojetí duchovního života ve skautingu vychází z přesvědčení, že se každý člověk rodí jako bytost nadaná osobní svobodou, která se ovšem musí naučit tuto svou svobodu správně užívat. Takový přístup k člověku jistě vychází z evropského myšlenkového dědictví (v němž klíčovou roli sehrálo antické a židokřesťanské pojetí skutečnosti i člověka), ale je solidně opřený i o dnešní poznání, jak nám jej zprostředkovávají filosofické i speciální disciplíny (zejména antropologie, psychologie a sociologie). Přesvědčení o bytostné svobodě člověka je například základem i pro demokratické uspořádání společnosti.

Z hlediska praktického jde tedy o dvě související záležitosti:

1) Vědět, jak se konkrétně projevuje svoboda v životě každého člověka.

2) Nalézt cestu, jak tuto schopnost užívání svobody co nejlépe rozvinout.

Co se týče prvého, pak se lidská svoboda uplatňuje ve dvou rovinách

v možnosti i schopnosti hodnotit svoje jednání a následně za něj nést odpovědnost
v možnosti i schopnosti vstupovat do osobních vztahů, a tak překračovat hranice vlastního „já“.

Na první pohled se to může zdát až příliš prosté. A v jistém smyslu tomu tak opravdu je - právě proto, že je to možnost skutečně pro každého člověka. Na druhé straně - jak bude záhy vidět - vůbec není snadné tuto možnost co nejlépe využít. To, co jsem popsal jako základní roviny, v nichž se projevuje náš duchovní život, může být totiž jak využito ke skutečně hlubokému a krásnému životu, tak může být zdrojem neštěstí vlastního i druhých lidí.

Proto je důležité najít správnou cestu k rozvoji duchovního života. A to není úloha vůbec jednoduchá. Svědčí o tom dostatečně ta skutečnost, že se o řešení této úlohy v různých dobách a různých kulturách i civilizacích pokoušeli ti nejschopnější lidé - a mnohdy se nám zdá, že výsledek celého tohoto snažení je velmi skrovný: lidí, kteří si nevědí rady se svojí svobodou, je stále velmi mnoho. Buď se jí raději zbavují a přesouvají rizika rozhodnutí a tím i odpovědnosti na druhé, nebo naopak pletou svojí svobodu se svévolí, pro kterou je jediným pravidlem správnosti to, co chci já sám - což ovšem dříve či později vede ke katastrofě a ještě mezi tím způsobí řadu zranění.

Při pozornějším zkoumání se ale ukáže, že se přece jenom v každém vážnějším pokusu o takovou cestu vedoucí ke správnému užívání svobody vyskytují určité společné či obdobné prvky:

je třeba žít v souladu s vlastním svědomím
je třeba žít v maximálním souladu s bližními ve svém okolí
je třeba žít tak, abychom zbytečně neporušovali řád společnosti ani přírody
na takové cestě je dobře, když člověk není sám
taková cesta vyžaduje odvahu, trpělivost a schopnost odpouštět a pod.
po takové cestě nelze kráčet bez naděje

Někdy jsou „zákony“ této cesty vyjádřeny jednoduchým pravidlem „Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim.“ - případně „Co chceš, aby druzí činili tobě, čiň i ty jim.“ V Příloze 1 je ukázka takových „pravidel“ cesty, která se odvolává na současného Dalajlámu. Ti, kteří znají jiné duchovní cesty (např. křesťanství či židovství), snadno najdou, co je tam úplně shodné či podobné. Skutečných rozdílů bude velmi málo.

Snad je tedy už zřejmé, že jakákoliv skautská vzdělávací akce je vhodnou příležitostí k rozvoji schopnosti užívat svobodu všech, kteří se jí zúčastní. V následujícím ukážu, jaké jsou tu konkrétní možnosti.

Duchovní život jako důsledek celkové atmosféry akce

V řadě původních jazyků je slovo „duch“ totožné se slovem „dech“. Při skautských akcích si můžeme velmi „hmatatelně“ ověřit, že je vskutku těsná souvislost mezi tím, jak se nám na ní dýchá - a jaký duchovní život tam sdílíme.

V této rovině ovlivňuje možnosti duchovního života na vzdělávací akci několik základních charakteristik:

Očekávání účastníků

Náš život obecně je významně „předurčován“ našimi očekáváními - i očekáváními druhých lidí o nás samotných. Všechna tato očekávání vytvářejí jakousi neviditelnou, ale velmi účinnou „síť“, která podpoří a zachytí to, co jí odpovídá, zatímco nepropustí to, co jí neodpovídá. Nebo to alespoň významně blokuje a případně to „přebarví“ podle očekávání.

Speciálně na akci vzdělávacího charakteru je tedy velmi důležité, aby její účastníci (a to jak frekventanti, tak členové týmu) včas - tedy ještě před tím, než se akce rozeběhne naplno - sladili svá očekávání s realitou. K tomu může sloužit řada prostředků - od dobré propagace akce, přes tradici, kterou si už dokázala vytvořit, až k přípravnému setkání s potencionálními zájemci. V zásadě jde hlavně o odlišení od akcí motivačního (zážitkového) typu, které mají své významné místo v systému skautské výchovy, ale představují zcela odlišný typ aktivity, než je akce vzdělávací. Což neznamená, že by vzdělávací akce nemohla poskytnout řadu hlubokých zážitků a být motivací pro celý osobní i skautský život. Ale dosahuje toho mnohdy po jiných cestách, jinými prostředky a hlavně v jiných souvislostech, než „zážitkový kurs“.

Vztahy v týmu

Jde o jeden ze základních kamenů nejen pro úspěch samotné akce, ale (což ostatně souvisí) pro vlastní duchovní život během ní. Jestliže se duchovní život v praxi významně uskutečňuje skrze osobní vztahy, pak to pro vztahy členů týmu platí dvojnásob. Kromě toho, že je nutný určitý „předvýběr“ otevírající vůbec možnost vytvoření skutečného týmu, je důležité, jak budou jednotliví členové týmu pečovat o kvalitu těchto vztahů. Zkušenosti ukazují, že prakticky vždy dochází k několika krizím uvnitř týmu, na nichž se ve vzájemné součinnosti podílí jak samotná zátěžovost vzniklých situací (mnohdy způsobených „vis maior“), tak zanedbání prvních příznaků.

Velmi prospívá, když v týmu může být někdo přímo vyčleněn pro trvalou péči o „jeho vnitřní život“. Na první pohled se může zdát, že při obvyklých potížích s nedostatkem lidí v týmu, jde o jakýsi luxus. Ve skutečnosti se při zhoršení duchovního života týmu jako přímý důsledek výrazně zhorší kvalita komunikace i motivace jednotlivých členů - což se oboje projeví prudkým snížením celkové výkonnosti týmu. Je to něco podobného, jako bychom považovali za zbytečné promazávat ložiska: nárůst „tření“ v krátké době vůbec ochromí jeho viditelnou činnost. K témuž dochází při zanedbání duchovního života týmu: nárůst onoho „tření“ má zpravidla podobu podrážděnosti, nedorozumění, ztráty tvůrčích nápadů i celkového elánu, bez něhož se všechno rychle stane jen tvrdou dřinou.

Bylo by ovšem omylem se myslet, že pokud je v týmu onen „vyčleněný pečovatel“, jsou ostatní už „uvolněni“ od toho, aby sami aktivně přispívali k udržování zdravého duchovního života. Velmi důsledně totiž platí: „pokud neroste, ubývá“. Každý podle svých obdarování přispívat k tomuto růstu. Spolehlivě tak lze činit minimálně trojím způsobem:

každý den alespoň jednou někoho povzbudit
dokázat přiznat svou chybu (určitě se každému alespoň jedna za akci „podaří“) a
umět přijmout odpouštění i poskytnout odpuštění druhým.

Vztahy mezi týmem (instruktory) a frekventanty

Vzdělávací akce vnáší do tohoto vztahu jeden důležitý specifický rozměr: i když jde o vzájemné „učení se“, přece jenom musejí instruktoři být - alespoň v jisté oblasti - vůči frekventantům v pozici autority (pokud by jí nebyli, neměli by ani co z hlediska vzdělávání nabídnout). Být autoritou je dnes obecně velmi náročné. Jednak chybějí vzory, jednak bývá mnohdy zastřen zdroj samotného principu autority. V případě dospělých lidí je totiž zřejmé, že žádný člověk nemá sám o sobě nárok být skutečnou autoritou. Samotná převaha zkušenosti či vědění - natož moci - žádnou autoritu ještě nezakládá. To jsou nanejvýš nutné podmínky pro vznik autority. Tak je totiž oboustranným vztahem mezi tím, kdo autoritu poskytuje, a tím, kdo ji přijímá. Pro přijetí autority je tedy kromě oné „zkušenostně-vědomostní (resp. dovednostní) převahy“ nutné, aby se oba účastníci tohoto vztahu společně vztahovali ke skutečnosti, která je oba přesahuje - a oba ji uznávají jako závaznou. V případě skautingu to jistě mohou být principy, na nichž je postaven. Nelze tu však postupovat nějak prvoplánově, protože tím lze snadno tyto nosné základy skautingu přeměnit v účelovou ideologii - a tak je zbavit účinnosti. Nést autoritu je tedy velkým úkolem duchovního života (např. i pro rodiče).

Doslova „zátěžovou situací“ pro vztahy mezi týmem a frekventanty na vzdělávací akci je situace zkoušek (např. vůdcovských). Jde o modelový příklad napětí mezi Pravdou (požadující spravedlivě a přesně ohodnotit skutečné dovednosti a vědomosti adepta) a Láskou (která bere v potaz řadu specifických okolnosti dotyčného - jeho místní podmínky, vzdělání, duševní i tělesné schopnosti, prostředí, ze kterého pochází atd.). Není snadné dát nějaký jednoduchý recept, jak si tu počínat co nejlépe. V podstatě lze uvést pouze tři důležité podmínky:

úspěšné řešení je třeba dlouhodoběji připravovat - je nutné, aby si adepti zkoušek vytvářeli stále přesnější představu o náročnosti a požadavcích, kterým musejí dostát.
správné řešení se nebude příliš odchylovat od „zlaté střední cesty“ - nelze rezignovat ani na „pól Pravdy“, ani na „pól Lásky“. Jeden i druhý extrém je spolehlivě cestou, která přinese zklamání všem - instruktorům i frekventantům.
všude tam, kde to jde, budou instruktoři „v jedné rovině“ s frekventanty (hry, standardní situace táborového života - oběd, služba ap.)

Vztahy mezi frekventanty

Leccos lze samozřejmě ovlivnit už ve fázi výběru. Přesto rozhodující fáze nastane až po zahájení akce. Kromě tradičních rizik, která jsou vždy při podobných akcích (na jedné straně izolující se „samotáři“, na druhé dominantní „hvězdy“, které na sebe strhávají nejen pozornost, ale vytvářejí nepříjemné konkurenční prostředí), je na vzdělávací akci ještě jedno typické: nebude prostor na vzájemné sdílení. To se stane velmi snadno, protože vzdělávací charakter akce nutně vyžaduje velkou programovou „dotaci“ aktivitám, které samy o sobě žádný prosto vzájemnému sdílení nenabízejí.

Přesto je i zde jedna možnost, která - je-li využita - může působit pro duchovní život velmi blahodárně. Je to pomoc v přípravě. Zvláště to vyniká u akcí, které jsou „víceúčelové“ - např. spojení instruktorské lesní školy s vůdcovským lesním kursem. Pamatují-li organizátoři na tuto možnost (např. patřičnou „dotací“ času na „konzultace“), může dojít ke skutečně hlubokým prožitkům vzájemnosti.

Rituály

Symbolika je vlastní řečí duchovního života. Rituály jsou pak „básněmi“ či „esejemi“ v této řeči. Prostřednictvím rituálů lze velmi účinně zpřítomnit duchovní rovinu skutečnosti. Vyžaduje to ovšem jejich přijetí ze strany všech účastníků. Proto je dobré, když

„řeč rituálů“ postupně rozvíjíme a obohacujeme; je lépe začít s málem, které je dobře připraveno a prožito, než zahltit účastníky něčím, co nejsou schopni přijmout. Proto je účinné, když nové (případně složitější) rituály či symboly „vyrůstají“ z těch předchozích, jejichž sdělnost byla už ověřena

rituály jsou zcela přirozeně vkomponovány do celodenního programu a z hlediska dramaturgie jsou právě tím, co v danou dobu či chvíli optimálně spojí očekávání a naplněním. S tím souvisí, že musí být pro ně počítáno s patřičnou „časovou dotací“ - nejde jen o to, aby se vlastní rituál „odehrál“; musí být i prostor na jeho „zažití“ (v tom se často chybuje a i jinak velmi dobré nápady nenesou takový užitek, jaký by mohly)

na tvorbě či rozvíjení alespoň některých rituálů se aktivně podílejí všichni účastníci; je dokonce žádoucí, když některý vzejde z podnětu frekventantů; není třeba se obávat, že by se často stávalo, aby se objevily rituály či symboly samy o sobě nevhodné. Takových je málo. Mnohem častější je, že pro nedostatečné porozumění (v rovině rozumové, citové i volní) k žádnému zprostředkování „dotyku“ s duchovní realitou nedojde

u některých rituálů - například při skládání vůdcovského slibu - je vhodné podpořit jejich personální charakter: např. tím, že si budoucí vůdce sám vybere instruktora, kterému bude svůj slib skládat.

Programy na rozvoj duchovního života

Programy rozvíjející duchovní život „implicitně“ (nepřímo)

Jde o nesmírně důležitou skupinu programů, v nichž je těžiště toho, co může nabídnout skauting pro rozvoj duchovního života. Jestliže je totiž možno si představit duchovní život jako „most mezi dvěma břehy Já a Ty“, pak smyslem těchto programů je - obrazně řečeno - především „zpevnit břehy“ a připravit je na to, aby s radostí přijaly most.

Přijmout skutečnost druhého - ono Ty, odlišné od mého Já - je něčím nesamozřejmým a v dnešní době dosti vzácným. A příčina není většinou v nějaké „zlé vůli“, ale v naprosté absenci oněch předpokladů, které takové přijetí druhého umožňují. Je to něco podobného, jako kdyby člověk, který nikdy nikoho neslyšel pořádně zpívat, měl najednou sám od sebe zazpívat árii. Přes všechnu „dobrou vůli“ musí nutně selhat.

Pro potřeby tohoto krátkého materiálu postačí, když uvedu tři takové nezbytné podmínky:

a) Schopnost důvěry - v ideálním případě si tuto schopnost člověk osvojuje v bezpečí mateřské péče. Bohužel už několik generací zažívá, že toto „mateřské bezpečí“ není vůbec samozřejmostí: nezralí rodičové, tíživé bytové poměry, existenční těžkosti vedoucí ženu v krátké době od dítěte do zaměstnání - to jsou nejčastější důvody, proč je dnes spíš vzácností, když se setkáme s dospívajícím člověkem, jehož postoj ke světu, k lidem i k sobě je nesen hlubokou důvěrou. Ovšem bez schopnosti důvěřovat nelze vstoupit do žádného skutečného vztahu. Duchovní život se totiž neodehrává za branami mého vlastního Já, nýbrž „v otevřeném poli mezi Já a Ty“. A bez důvěry do tohoto otevřeného pole vůbec nelze vstoupit.

Programy rozvíjející schopnost důvěry jsou různě odstupňovány podle toho, jaký nárok už kladou na samotnou důvěru: od drobných her na spolupráci, kdy musím důvěřovat, že můj soused mi včas podá nějaký předmět, když se nebudu dívat a jen za sebe hmátnu, až po situace, které vyžadují velkou dávku důvěry (např. „pád důvery“), kdy dotyčný skutečně mnoho riskuje (např. zdraví) a odměnou je mu zážitek, že se i v tomto případě „vyplatilo“ důvěřovat.

b) Schopnost druhému naslouchat - i tuto schopnost si člověk osvojuje v ranné fázi - ideálně v době, kdy na matčině klíně poslouchá její vyprávění a pohádky; podobně jako v předchozím případě, jsou dnes mnohé děti o tento důležitý vklad pro duchovní život ochuzeny. Mnohdy tak jejich do očí bijící sebestřednost není prvořadě problémem mravním (sobectví), nýbrž nerozvinutím smyslu pro citlivé vnímání druhého. Bez systematického rozvíjení této dovednosti se situace nezmění ani v dospělosti. Spíše naopak: dojde k prohloubení neschopnosti naslouchat druhým lidem, což dotyčnému i jeho okolí způsobí nekončící seriál nedorozumění a z toho plynoucích trápení.

K rozvoji schopnosti naslouchat lze využít jednak těch programových prvků, kde jde o zapamatování nějakého vyprávění, filmu, pravidel ap. Jednak se tu nabízí různé typy diskusních programů. Při nich je ale důležité, aby byly dobře moderovány, protože jinak mohou naopak sloužit k posilování nežádoucích duchovních postojů: různé typy demagogií (tedy argumentačních postupů, které nerespektují pravdu, ale za každou cenu sledují ovlivnění účastníků ve prospěch svého autora), zaměňování kritiky názoru za kritiku jeho nositele, nedostatek odvahy přiznat se ke svému postoji, nepoctivost vůči sobě - nepřiznat si, že pro svůj názor nemám dostatek hajitelných důvodů ap.

Vzdělávací akce tu nabízí navíc docela dobrý „tréninkový prostor“. Vždyť schopnost naslouchání se výrazně promítá i do kvality osvojení „učební látky“. Opakovaně se potvrzuje, že rozdíl mezi úspěšnými a neúspěšnými žáky není zdaleka tak velký v rovině inteligence či speciálních dovedností, jako ve schopnosti se soustředit - což ovšem přímo souvisí s motivací a schopností naslouchat.

c) Schopnost se z druhého radovat - ani tato schopnost není samozřejmá. A je přitom velmi cenná pro zažití krásy duchovního života. Na rozdíl od těch dvou předchozích schopností se tato začíná rozvíjet až později - od školního věku (ačkoliv v jisté, byť dost „utilitární“ podobě ji lze pozorovat i u předškolních dětí). Právě skautský oddíl může být velmi plodným prostředím, kde se toto děti učí.

A obdobně to umožňuje i setkání dospělých. Široký prostor tu nabízejí programy, které vyžadují tvořivost. Právě při ní lze zažít upřímnou radost z toho, že ten či onen můj bližní dovede něco opravdu krásného (hrát na hudební nástroj, skládat či recitovat básně, vyzdobit místnost, připravit slibový rituál ap.)

Při vzdělávací akci lze toto navíc zažít v souvislosti s katarzí po úspěšně složených zkouškách „celého kruhu“. Pokud to bylo umožněno i předchozí pomocí, pak je takové radost znásobena.

Programy přímo zaměřené na rozvoj duchovního života

Programy tohoto typu jsou z hlediska historie českého skautingu určitou novinkou. Zatímco se považovaly za samozřejmé na akcích oddílů „homogenních“ (dříve) či „se zdůrazněnou náboženskou výchovou“ (nyní), v ostatních případech se kolem nich spíš v uctivé vzdálenosti obcházelo. Jednak z obavy, aby nedošlo k nějaké „církevní“ („náboženské“) indoktrinaci, jednak z rozpaků, jak si vlastně při nich počínat. A přitom není vůbec důvod k takovým obavám - a při dodržení určitých pravidel (která jsou ovšem charakteristická pro jakýkoliv skautský program) - je velmi pravděpodobné, že se setkají (zejména u mladších lidí) s pozitivním přijetím.

Pro přehlednost rozdělím tyto programy do tří skupin.

Programy zaměřené na reflexi hodnot

Ty by vlastně mohly ještě patřit do předchozí kapitolky, protože ve své výchozí podobě - právě jako reflexe hodnot - vytvářejí vlastně ono „předpolí“ duchovního života. Ovšem v praxi většinou nezůstane jen u oné reflexe, nýbrž dojde k překročení do stavu vytváření postojů - a tam už jsme minimálně na hranici vlastního duchovního života. Častokrát se totiž „do hry“ dostane svědomí - a tady je velmi pravděpodobné, že se vztahujeme k samotné transcendentní Pravdě (aniž si to musíme aktuálně uvědomovat;)

Vzdělávací akce - zejména typu „vůdcovský kurs“ - se nutně musí významně zabývat otázkou hodnot, protože bez formace postojů by sotva šlo o naplnění jejího smyslu. uvedu dva příklady takových programových prvků, které jsem zažil v praxi, a které s velkou pravděpodobností naplnily ambice rozvíjet duchovní život.

Příklad: Rozpor mezi Pravdou a Láskou (na jeden velmi aktuální jsem upozornil v souvislosti se zkouškami). Účastníci (například během několikahodinové cesty krajinou) přemýšlejí o tom, zda v dějinách či v uměleckém ztvárnění (film, divadlo, literatura ap.) znají situace, kdy to, co by vyžadovalo jednat „ve službách Pravdy“, je v rozporu s tím, jak je třeba jednat „ve službách Lásky“. Poté o svých názorech vedou debatu (řízenou instruktorem).

Absolventi Gemini si jistě v této souvislosti vzpomenou také na program zvaný "Balón".

Programy zaměřené na poznávání různých podob duchovního života

Dokonce i tyto programy by ve své základní (vzdělávací) podobě mohly patřit k programům nepřímo rozvíjejícím duchovní život (protože poskytují nabídku různých cest, kterými člověk může jít při osobním rozvoji duchovního života). Podobně jako v případě hodnot ovšem mnohdy dochází k překročení pouhé racionální roviny opět do roviny vztahové (např. skrze svědomí či skutečný zájem o druhého a jeho duchovní cestu).

Co se týče „žánrů“ - nabízejí se zde různé možnosti - od přednášek přes debaty až ke komponovaným pásmům s hlubokou uměleckou dimenzí. Přitom tady obecně platí, že čím více je možno poskytnout „z vlastních zdrojů“ - tím lépe. Je sice možné si pozvat odborníka, ale vždy je tu riziko, že se nevytvoří dostatečně důvěrný vztah mezi ním a ostatními účastníky, dotazy či debata bude „klouzat po povrchu“ - a šance bude promarněna (nehledě k tomu, že časová i energetická investice spojená s „obstaráním odborníka“ nebude zhodnocena). Po zkušenostech, které jsme učinili s programovými prvky tohoto typu, považuji za důležité, aby pokud je pozván externí odborník, proběhla před tím určitá příprava, během níž se vyjasní smysl a možnosti takového programu. Zvýší se tím šance, že nebude příliš mnoho času spotřebováno na „oťukávání“ a triviální či zjevně nepoučené dotazy, které nejen tazatele, ale i hosta uvádějí do trapné situace.

Vlastní duchovní „programy“

Pro přehled je rozdělím do tří skupin:

(drobné) meditace

- sem patří různá „denní hesla“, „myšlenky na den“ ap. Jejich smyslem je přivést účastníky k zastavení a alespoň krátkému setkání s tichem a vlastním svědomím. V optimálním případě pak skrze to i - třeba jen letmému - zážitku transcendence.

Na této úrovni se jedná o takovou podobu duchovního života, která je přijatelná pro každého, jakmile je poskytnuta s dostatečným taktem a respektem k momentálnímu rozpoložení člověka. V současnosti je už řada inspirativních knih a textů, které je možno se úspěchem a užitkem využít. V Příloze 3 je nabídka myšlenek o naději, které byly již v praxi využity. Pro zájemce je pak k dispozici i soubor úvah (zhruba 4 minutových), které se pojí k jednotlivým myšlenkám.

„sebeodhalující“ programy

- jde o typ programů, které mohou přinést velký užitek, musejí však být vždy předkládány s vědomím, že nesmí docházet ke „vlamování se do tajemství druhého“ a že mohou (zejména u mladších lidí) vést i ke zmatku ze sebe samého. Dále uvedený příklad opakovaně vyzkoušeného programu považuji za vhodný jak pro jeho expresivitu, tak pro možnost, aby si každý z účastníku vzal právě tolik, kolik unese.

Příklad: Naděje a úzkosti - Účastníci na velký pás papíru malují barvami symboly svých obav (z akce, která začíná) i nadějí (které s ní spojují). Večer pak mohou ostatním říci (při vhodně připravené „scéně“, kde onen pomalovaný pruh má ústřední místo), co jejich symboly vyjadřují. (Absolventi ILŠ Pollux v tomto programu jistě poznávají zjednodušenou formu programu zvaného "Čarodějnice").

bohoslužby

- které mohou mít opět velmi rozličné formy: od desetiminutového spočinutí v tichu venkovského kostelíka, přes kompozici textů, hudby či zpěvu a chvil ticha, až po klasickou bohoslužbu církevního typu. Vhodnost té či oné formy zcela záleží na konkrétním složení účastníků i na celkové programové kompozici.

Pouze uvedu dvě důležité obecné podmínky:

a) nikdo nesmí být - ani nepřímo - nucen k účasti na takové bohoslužbě (měla by být vždy nabídkou, která je tu pro všechny, ale kterou může každý účastník - pokud k tomu má svůj důležitý důvod - odmítnout, aniž by se cítil jako „sabotér“)

b) zde zvlášť záleží na tom, aby ten, kdo bohoslužbu „řídí“ („hlavní celebrant“), vytvořil s ostatnímu účastníky společenství. To se velmi těžko podaří, pokud to bude někdo, kdo není většině dobře známý. Naše zkušenost je, že větší naději na „úspěch“ má i tradiční bohoslužba (římskokatolická) sloužená některým z účastníků, než „volná bohoslužba“ řízená externistou. Z toho vyvozuji, že pokud takovou bohoslužbu povede některý z frekventantů (či instruktorů), který je ostatními celkově přijímán, není příliš velké nebezpečí blamáže - i kdyby forma bohoslužby byla tak či onak „nedokonalá“. To je ostatně vlastní smysl bohoslužby: v ní nejde v prvé řadě o to, že člověk „slouží Bohu“, nýbrž že se Bůh dává člověku. To, co hlavního mohou přinést účastníci, je vlastní otevřenost a schopnost naslouchat. Ostatní mohou v klidu přenechat „vyšší režii“.

Příloha 1 - Dalajlámovo poselství^*)

Toto je poselství Dalajlámy k mileniu, stačí pár sekund na jeho přečtení a zamyšlení se nad ním.

Vezměte v úvahu, že velká láska a velké skutky zahrnují velké riskování.
Když prohrajete, nenechejte si ujít ponaučení proč.
Držte se tří R:
- Respektu vůči sobě
- Respektu vůči ostatním
- Responsibility – zodpovědnosti za všechny svoje činy.
Pamatujte si, že když nedostanete to, co chcete, je to někdy skvělý zásah štěstí.
Naučte se pravidla, abyste věděli, jak je správně porušit.
Nedovolte, aby malé neshody zranily velké přátelství.
Když si uvědomíte, že jste udělali chybu, udělejte okamžitě kroky k její nápravě.
Každý den buďte nějaký čas o samotě.
Otevřete svoji náruč změně, ale nevzdávejte se při tom svých hodnot.
Pamatujte si, že mlčení je někdy ta nejlepší odpověď.
Žijte dobrý, čestný život. Až potom zestárnete a budete se dívat zpět, budete se moci těšit z něho podruhé.
Milující atmosféra ve vaší domácnosti je základem vašeho života.
Při neshodě s vašimi milovanými, řešte pouze přítomnou situaci. Nevynášejte na světlo minulost.
Sdílejte svoje poznatky. Je to způsob, jak dosáhnout nesmrtelnosti.
Buďte jemní k Zemi.
Jednou do roka se vypravte někam, kde jste nikdy před tím nebyli.
Pamatujte si, že nejlepší vztah je ten, ve kterém vaše vzájemná láska je větší, než vaše vzájemné potřeby.
Posuzujte svůj úspěch tím, čeho jste se museli vzdát, aby jste ho dosáhli.
Přistupujte k lásce a vaření s hravou bezstarostnou odevzdaností.

^*) Skuteční znalci Dalajlámova díla upozorňují, že tento text od Dalajlámy nepochází, byť dost věrně vyjadřuje jeho myšlenky.

Příloha 2 - Citáty k úvahám o naději

Poušť je krásná tím, že skrývá studnu - Exupéry

Proti bolestem duše jsou jen dva léky: naděje a trpělivost - Pýthagoras

Především je třeba vytýčit si vysoký cíl, vyhýbat se zahálce, nezoufat v nehodách a nikdy neklesat na mysli. - Jan Ámos Komenský

Kdo nečeká, nenajde to, v co nedoufal. - Hérakleitos z Efesu

Velká naděje se nevejde do malé duše. - Jenkin Lloyd Jones

Čím více člověk doufá, tím opravdovějším je člověkem - Ladislav Boros

Lidé, kteří žijí nadějí, vidí dále. - Lothar Zenetti

Doufat neznamená opomíjet praktickou stránku věcí, nýbrž rozzářit ji barvami duhy - Anne Wilson Schaefová

Doufat znamená dokázat žít všední dny se svátečním srdcem - Bruno Forte

Naděje otevírá srdce radosti. - Bruno Martin

Doufat znamená věřit v dobrodružství lásky. - Helder Camara

I v té nejzoufalejší situaci se najde malý háček, na němž se může zachytit naděje. - Marie Ebner-Eschenbachová

Když se vytratila veškerá naděje, když nikdo nepřichází na pomoc a krásy života vyprchaly, zjišťuji, že pomoc přece přichází, i když nevím jak a odkud. - Mahátmá Gandhí

Kdybychom pomohli doufat i jen jedinému člověku, nežili jsme nadarmo - M.L. King

Ani všechny temnoty vesmíru nedokáží zhasit jedinou svíčku. - čínské přísloví

Jen ti, kdo doufají, dokáží účinně přemáhat zlo - Bernhard Häring

Zítřejší svět bude náležet tomu, kdo mu nabídne největší naději - Pierre Teilhard de Chardin

Doufejte! Milujte! - A země bude opět vaše! - Herman Hesse

Naděje je pilířem světa. - jihoafrické přísloví

Nadějí se projevuje základní pochopení smyslu našeho života - Jan Pavel II.

Naděje je důvěra, že jednoho dne nalezneme to, co hledáme. - Basil Hume

Nikdo z těch, kdo věří, není opuštěn ani ztracen, neboť jej drží Boží ruka. - Dietrich Bonhoeffer

Toto je radostná zvěst, kterou jsi, Pane, přinesl všem lidem: Po každém Velkém pátku přijde vzkříšení - Romano Guardini

Nic z toho, co není Bůh, nemůže naplnit mou naději. - Blaise Pascal

Naděje vidí klas, když můj tělesný zrak vidí jen hnijící zrnko- Primo Mazzolari

Součástí naděje je schopnost nepodlehnout zklamání Ernst Bloch

Vždy, když ztrácíme veškerou naději, mějme na paměti, že obyčejný voják je špatným soudcem velkých bitev - William R. Inge

Kdo se vzdává naděje, vzdává se sám sebe - Willy Bleicher

Kořeny nabírají silu v zimě. - Augustin Aurelius

Vždy, když někdo chce dosáhnout určitého ideálu, usiluje o zlepšení osudu druhých nebo bojuje proti nespravedlnosti, vyzařuje malý paprsek naděje - Robert F. Kennedy

Kdo víc miluje, víc doufá - D‘ Annuzio

Pokud se naděje nenaplní, neopouštěj ji. I když se jedny dveře zavřely, tisíce dalších jsou stále otevřené. - Friedrich Rückert

Tento dokument je autorským dílem a jeho využití je možné pouze v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Kupříkladu je možné pořídit si kopii pro osobní potřebu, naopak není dovoleno dílo dále měnit či upravovat. K užití díla nad zákonem stanovený rozsah je třeba souhlasu autora.