Gemini 2016/Pozorování/Paleček
Odměny a tresty
Co se týče trestů, tak to je v mém případě složitější, protože u nás ve kmeni zpravidla netrestáme ani nijak neodměňujeme. Snažíme se, aby každý sám sobě byl "četníkem". Ve výsledku to celkem funguje. Neřešili jsme žádné problémy spojené s chováním nebo vztahy ve kmeni. Proto nemůžu mluvit o žádné čerstvé zkušenosti. Zkusím si proto rozpomenout, jak to probíhalo v mém předchozím skautském oddíle.
Byl zde klasický zvyk - za sprosté slovo si dá dotyčný deset dřepů. Bohužel tento systém měl dva zásadní problémy:
- Vedoucí ho nedodržovali. Třebaže vedení nijak sprostě nemluvilo, občas jim to ulítlo, ale deset si nedali.
- Druhý problém nejspíš měl kořeny v tom prvním - pouze někteří členové si těch deset opravdu dali a ti, kteří mluvili nejsprostěji ze všech to naopak ingorovali a bylo velmi obtížné je k tomu přinutit.
Další tradiční trest byla voda na 13 a dával se za prohřešky při nástupu. Princip byl v tom, že se trestaný musel do třinácti vteřin dostat do přehrady. Bohužel se nejvíc praktikoval v době horkého léta, takže brzy se začali členové snažit o to, aby jim byl tento trest udělen.
Osobně nemám moc žádnou zkušenost dávání nějakého výjímečného trestu. Také jsem se obecně snažil vyhnout fyzickým trestům - klikům, dřepům apod. Většinou jsem viníky na místě okřikl či něco takového a potom se snažil si s nimi při nejbližší příležitosti o prohřešku promluvit. Do oddílu chodil jeden kluk, který byl typický provokatér. S ním jsem měl podobných rozhovorů opravdu hodně. Vždycky jsem jim snažil říct, co podle mně (ne)měli dělat a zeptal jsem se jich, proč se chovali zrovna tak, jak se chovali. Většinou došlo k nějaké (d)omluvě a v nejbližší době se prohřešek moc neopakoval (co vím). Konkrétní situaci si nyní nevybavuji.
Odměny jsme nidky moc nevedli. Nejčastěji ústní pochvala hned po odměnyhodném činu. Nikdy jsme nedělali vyzdvižení nějakého činu na nástupu či obdobnou veřejnou pochvalu.
Doplnění úkolu:
Ve kmeni vlastně "trestáme" samovolným vývojem událostí. Protě to necháme být a dotyčný si všimne, že pokud by něco (ne)udělal, tak by nějaká situace nemusela nastat, nebo tak nějak. Tenhle systém se ale dá pořádně aplikovat jenom na starší - RS nebo starší skauty, kteří mají nějak vycvičené svědomí a jakýsi pocit sounáležitosti s oddílem/kmenem, takže jim není jedno, když se něco nevyvede.
Členy obecně motivujeme ke dvěma věcem - k tomu, aby nám s něčím pomohli (příprava jídla, nošení dřeva...), nebo aby udělali nějakou aktivitu, které se třeba trochu bojí. U toho prvního hrajeme na to, že je to prostě potřeba udělat. A my to klidně uděláme, jde jenom o to, zda nám s tím třeba nepomůžou. U toho druhého, naše programy bývají většinou dobrovolné. Prostě teď jdeme na ty lanové překážky a můžete si je zkusit. V tu chvíli se jim pokoušíme nějak říct, aby to si to vyzkoušeli.
Jinak u mě osobně ta motivace spočívá spíše v odměnách. Nemám moc silnou vůli, abych byl schopný důsledně dodržovat nějaký trest, který by nejspís byl v podobě odříkání nějaké věci - her, seriálů apod. Nadruhou stranu pozitivní motivace mi hodně pomáhá. Když jsem se musel na něco hodně učit nebo něco udělat, tak jsem si řekl, že dokud to neudělám, tak se nepodívám na další díl seriálu.
Snad poslední doplnění úkolu:
Co se týče konkrétní situace, tak nejblíž spadají případy, když člen udělá něco z vlastní vůle. Například tento tábor jsme nanosili spoustu dřeva, ale zpracovali jenom část, kterou jsme zrovna potřebovali na vaření. Jeden z členů poté sám dřevo zpracovával dál, tak jsem mu jasně poděkoval za jeho službu. Jak jsem psal výš, tak to je asi jediný typ odměn, který provozujeme: osobní poděkování, pochvala. Jinak se snažíme prosazovat systém, kde odměnou za nějakou činnost je ta vlastní činnost/dobrý pocit z té činnosti, ať už se jedná o zajímavou hru, nebo za již zmíněnou službu ostatním. To poděkování nebo pochvala má být pouze takové třešinka na dortu.
Co se týče situace trestání, tak můžu zmínit situaci, kterou již popisoval Tesák. Jeden člen nepřipravil schůzku a vznikl informační šum a celkově to dopadlo tak, že jsme museli vymýšlet vlastní program na poslední chvíli. On sám si ale chybu uvědomoval a nikdo z vedení necítil potřebu mu cokoliv dál vyčítat. Tento systém ale funguje pouze díky tomu, že jednáme se (skoro) dospělými lidmi. Ti si jednak uvědomují své chyby a nemusí se jim připomínat a druhak to připomínání je extrémně nepříjemné pro obě strany.
Pozorování
Na pozorování jsem si vybral nového člena, který do oddílu přišel v listopadu minulého roku, říkejme mu třeba Karel. Karel neměl žádné vazby na naše středisko a našel si náš kmen přes naše internetové stránky (což nás velmi potěšilo, protože to znamená, že k něčemu jsou :-) ). Vybral jsem si jej právě kvůli tomu – přišel do naší skupiny úplně z venku.
Karlovi bude v létě 17 let. Je průměrné postavy – výška, šířka, nijak nevyčnívá – ani vzhledem, ani stylem oblékání, ani vystupováním.
Nejprve bych napsal, proč si myslím, že do našeho kmene začal chodit. V současné době studuje v prvním ročníku jisté nejmenované SŠ. V prváku je proto, že přestupoval na jinou školu, protože na předchozí se stal obětí (kyber)šikany. Blíže jsem se jej na to neptal, necítil jsem se schopný mu případně poskytnou nějakou pomoc. Řekl bych, že na nás narazil proto, že hledal nějakou novou partu kamarádů.
Opravdu se snaží zapadnout do našeho kolektivu. Byl na skoro každé kmenové akci. Nemyslím si ale, že by byl hodně sociálním člověkem. Velmi pěkně se s ním hovoří, ale sám těžko hovor začíná. Do řeči se s ním dává hlavně vedení, protože se ho aktivně snažíme zapojit do kolektivu. S „normálními“ členy se, až na jednu výjimku, moc nebaví. Možná to je tím, že hledá přátele spíš mezi staršími, než-li mezi vrstevníky a mladšími.
Po táboře:
Tábor mi můj pohled na Karla v mnohém potvrdil i rozvinul. Zjednošeně by se o něm dalo říci, že kde ho člověk postaví, tam ho taky najde. Nijak se nezapojuje do programu, pokud se mu neřekne a do aktivit se nepřítáhne. Raději si sám stranou čte, než aby si s ostatními povídal. Zdá se mi, že je takový introvert, kterému to vlastně docela vyhovuje. Trochu mi připomíná sama sebe.
Má to ale jednu stinnou stránku - těžko se z něho páčí zpětná vazba. Na všechno řekne neutrálním tónem "jo dobrý", což mi neřekne vůbec nic. Vlastně ani pořádně nevím, co rád jí nebo pije (teda jenom, že má rád pálivé). Několikrát jsme se ptali členů, co by chtěli za jídlo, ale Karel neřekl nic a když jsme se ptali přímo jeho, tak evidentně z legrace řekl špenát, ale rychle se opravil, že mu stačí voda. Potom předem hlásil, že nepije čaj, ale nakonec jej pil normálně a na otázku, co by rád pil (občas jsme koupili pack Kofol nebo tak nějak) odpovídal, že mu bohatě stačí voda.
A obdobně reaguje na programy. Je na něm těžko vidět, zda se jej něco baví nebo ne. Na táboře proběhlo několik různých programů (holt "puťák", takže bylo hodně volnosti), z nich se ale aktivně zapojil pouze na šifrování a na Bang!, který ho asi jako jediný evidentně baví.
Na druhou stranu je ale velmi pečlivý, čistotný a prospěšný (nevím jak to říci pěkně). Byl jeden z mála členů, kteří si misku sami umyli hned po jídle a ne těsně před dalším jídlem a zuby si čistil snad čtyřikrát denně. Potom, když jsme uklízeli základnu, tak sám od sebe zametl schody a jeden z pokojů a v průběhu tábora zpracovával nejvíc dřevo, opět ze své vlastní iniciativy.
Na jednu je tedy naprosto neaktivní, když se jedná o nějakou společenskou aktivitu, ale je aktivní, když může dělat něco sám, klidně pro ostatní. Myslím si, že dostat se k němu a začlenit ho kompletně do kolektivu je dlouhodobá snaha. Musí se kolem něj nějak prolomit ledy. Když se cítí opravdu uvolněně, tak jsem si všiml pár momentů, kdy se choval tak nějak dětinsky, ale myslím si, že to byli momenty kdy se opravdu cítil být součástí kolektivu. Jinak se mi zdál být prostě stranou.