Plánování vzdělávací akce/Obecné koncepční úvahy o akci

Je třeba začít obecně

Než někdo postaví dům, musí mít stavební projekt. To je takový papír (nebo spíše tlustý šanon), ze kterého se dá vyčíst, jak přesně bude dům vypadat: kolik bude mít místností, jaký budou mít tvar a výšku, jak tlusté budou zdi, jaký bude spád střechy, kolik oken a jak přesně velkých. A taky kolik budete potřebovat cihel, kolik trámů, jak mají být dlouhé, kolik metrů čtverečních linolea, jak tlusté odpadní trubky a kolik tašek na střechu... Prostě když dáte stavbyvedoucímu projekt, tak vám podle něj bude umět postavit dům přesně tak, jak vypadal na obrázku.

Jenomže takhle to nezačíná. Než někdo začne rýsovat plány a počítat cihly, musí se přihodit několik věcí:

Někdo se musí zasnít.

Každá věc - dům nevyjímaje, začíná jako něčí sen, nebo chcete-li, jako něčí vize.

Na počátku všeho, co se kdy povedlo, byla vize. Vize jsou různé - tak různé jako jsou náměty, ke kterým se vztahují, a jako jsou různí jejich autoři. Něčí vize jsou čapkovsky skromně vlídné („udělat něco, aby to hřálo a svítilo...“), něčí jsou odvážně rozmáchlé. Něčí vize se odehrávají v čase vzdáleném několik týdnů, něčí vize směřují do světa roků vzdáleně budoucích.

Vize o krásném novém domě nezačíná rozpočtem. Začíná nejasnou, snově rozostřenou představou:

"Domek někde blízko lesa. Aby se jeden mohl jít ráno ještě proběhnout v mechu, než půjde do práce. A aby tam byl výběh pro psa. Pes je důležitý, pes tam musí být! A dost pokojů pro všechny děti, co je budeme mít. Přízemí a první patro. Ložnice v podkroví obrácená na východ. Veranda na západ - abychom mohli pozorovat západy slunce. A měl by ten dům být hodně ekologický - energie jsou pořád dražší a tak se to vyplatí. A navíc má člověk radost, že bydlí ekologicky. A měla by tam být malá dílnička, abych si mohl hrát se dřevem. Hmm... nemělo by to být moc daleko od Prahy a nejlépe, aby tam jezdil blízko vlak z Vršovic. A taky by bylo zapotřebí ..."

Vidíte, jak mysl těká od jednoho k druhému? Od detailu k celku a zpátky? Od emocí k praktickým věcem? To je pro vize typické. Vidíme v duchu obrázek, máme představu. Když jí začneme popisovat, běháme od jednoho k druhému. Je to velmi nesystematické.

Opakujme si ještě jednou - vize jsou důležité a potřebné. Měly by být vyhlášeny za státem chráněné. Mnoho dobrých vizí bylo zašlapáno těžkými botami rychlého nepochopení a odsudku. Nakopnout něčí vizi je lehké, vize jsou většinou velmi bezbranná stvoření. Jejich společným znakem totiž je, že na počátku vypadají dost nereálně. Pokud je někdo začne hned měřit pravítkem finančních rozpočtů a svazovat paragrafy předpisů a řádů, zajdou rychle a tiše. Vize nejsou SMART - nejsou měřitelné a konkrétní. To nevadí, ještě bude dost času je upřesnit.

Někdo se musí zeptat: "PROČ?"

Otázka "PROČ?" je nejdůležitější otázkou plánování. Klademe si ji průběžně v mnoha etapách a fázích. Plánování je vlastně systematická cílevědomost. Cílevědomost. Cíle-vědomost. Vědomí cíle. Podřízenost cíli. Odpověď na otázku "kam jdu?", není nikdy úplná, pokud nevím, proč tam jdu.

Na počátku každého projektu je nějaké základní PROČ. Můžeme mu říkat smysl, účel, poslání. Vše to znamená jediné - být si vědom důvodů, proč se do toho pouštím.

"Proč chci postavit dům? Mám přece kde bydlet. Ale chci rodinu. Hodně dětí. A chci aby moje děti vyrůstaly v čistém a hezkém prostředí. A chci mít místo, kde se budu moct postarat o své rodiče, až to bude zapotřebí. Chci dům, který tu po mně zůstane. Něco, co má trvalou hodnotu."

Obdobně můžeme uvažovat, pokud se budeme snažit zformulovat poslání vzdělávací akce. Nebo můžeme zkusit dívat se na lesní školu či kurz jako na smlouvu mezi organizátory a účastníky. Jako v každém smluvním vztahu do ní obě strany přinášejí určitý vklad (čas, úsilí, peníze) a očekávají nějaký přínos (vědomosti, zážitky). A jako v každém jiném smluvním vztahu platí, že jestliže kterákoliv strana získá méně, než – podle svého názoru – vložila, jedná se o smlouvu špatnou. Jaká jsou tedy očekávání organizátorů a jaká očekávání účastníků. Proč tam vlastně jedou? Proč?

Tuto úvahu však můžeme ještě zobecnit. Nejde přeci jen o účastníky a organizátory. Jsou i další "zákazníci", kteří mohou mít z akce prospěch. Jmenujme například:

• Děti, které náš účastník doma vede. Dokonce i ty, které povede někdy v budoucnu!
• Oddíl a středisko, ve kterých působí.
• Junák jako celek.
• Společnost (obec, stát, lidstvo,...)

Jistě bychom mohli najít ještě další "zákazníky". Je ale důležité podívat se na naši akci očima každého z nich. Jaká je jejich odpověď na otázku "PROČ?"

Konečně uvedeme ještě jednu možnost, jak se dobrat poslání či účelu nějaké věci. Kontrolní otázka - víte, jaký je rozdíl mezi cílem a prostředkem? Že je to samozřejmé? Že prostředek slouží k naplnění cíle? Že prostředky musejí vycházet z cílů? Jistě, správně. Ale když se podívám na jednu konkrétní věc, jak poznám, jestli je to cíl nebo prostředek?

Zkusme si třeba představit stavbu táborové jídelny. Je to prostředek nebo cíl?

Asi spíš prostředek.

K čemu?

No třeba k tomu, abychom měli kde jíst.

To by se asi dalo zařídit i pohodlněji, ne?

Asi ano. Ale kluci se při stavbě jídelny učí spoustu užitečných věcí.

Například?

Práci se dřevem. Základní pravidla konstrukcí, jako třeba, že stěny se musejí zavětrovat a tak.

Takže cílem je naučit se pracovat se dřevem. Hmm... a k čemu je to dobré? Většina z nich bydlí v paneláku a v životě moc příležitostí k nějaké dřevěné stavbě mít nebudou.

No právě. Všechno je dneska "nějak" zařízené. Tady si mohou postavit jídelnu, ve které pak budou tři týdny jíst. Vyzkoušejí si, že to dokážou. Zvedne se jim sebevědomí.

Aha, takže práce se dřevem vlastně není cíl. Je to prostředek ke zvyšování sebevědomí. Takže sebevědomí je cíl? Cílem je vychovávat lidi, co budou mít masivní sebevědomí?

Až tak moc masivní radši ne. Ale přiměřené sebevědomí je důležité pro spokojený život. A já bych chtěl, aby v životě byli spokojení.

Aha, takže cílem stavby jídelny je spokojený život!

Tento smyšlený rozhovor ilustruje nepřekvapivou pravdu, že rozdíl mezi cílem a prostředkem je pouze v jejich vzájemném postavení, či chcete-li, v tom, na co se zrovna díváme. Každou věc je možné chápat jako cíl, ke kterému hledáme prostředky. Lze jistě vymyslet řadu programových prvků, kterými kluky naučíme dovednosti potřebné k úspěšné stavbě jídelny. A každá věc má svůj účel, je tedy prostředkem ke splnění nějakého obecnějšího cíle. Je to podobné cibuli - vždy můžeme jít o vrstvu výše nebo o vrstvu hlouběji.

Celá tato úvaha nám poskytuje vodítko, jak se dobrat smyslu akce, kterou máme naplánovat. Hledejme širší rámec, a sledujme, jaká je naší akci v tomto rámci přisouzena úloha. Plánujeme úvodní víkend vůdcovského lesního kurzu. Dobrá - ptejme se tedy nejprve, jaký je smysl vůdcovského lesního kurzu. A pak si položme otázku, jaká je v něm role právě prvního víkendu?

Někdo se musí rozhlédnout po reálných podmínkách

Ne všechny vize jsou realizovatelné ve své původní podobě. Často je třeba respektovat různá omezení. V nějaké chvíli zkrátka třeba rozhlédnout se kolem sebe a zvážit okolnosti, ze kterých je třeba - chtěj nechtěj - vycházet. Když stavíme dům, musíme si říct, kolik na to asi máme peněz. Jak dlouho si můžeme dovolit čekat, než bude dům hotový. Co všechno si umíme udělat sami. Atd.

Když plánujeme s Polluxy první víkend pro Castory, řada věcí je dána předem:

• Castoři jsou již přijati, jejich počet, složení, věková struktura atd. jsou pevně dané.
• Základna pro víkend je dlouhodobě objednána
• Termín víkendu je pevný
• Na úvodní víkend navážou další části školy, jejich obsah je do značné míry předurčen (tím, že se jedná o VLK, celkovým zaměřením školy atd.)
• Máme limitované finanční, materiální a ostatně i lidské zdroje.

Někdo musí udat směr

Představme si, že někam jdeme. Třeba nakoupit. I pokud takovou expedici pro rohlíky plánujeme jen velmi ledabyle, neobejdeme se bez odpovědí na dvě základní otázky:

1) Kam chceme dojít?

2) Kudy půjdeme?

Když se staví dům, odpovídá této úvaze architektonická studie. To ještě není plán, podle kterého by se dal dům postavit. Neposkytuje informaci o počtu cihel a tloušťce kanalizačních rour. Je to obrázek, ze kterého se dá poznat, jak asi bude dům vypadat, jakou bude mít přibližně vnitřní strukturu. Je to skica, na základě které se rozhodujeme, zda ano či ne. Je toto dům, ve kterém chci bydlet? Pokud ne - udělal jsem někde chybu a musím se ve svých úvahách vrátit. Pokud ano, je na čase začít počítat a rýsovat. Během dalšího upřesňování plánů jistě dojde ke změnám. Domy většinou nevypadají úplně přesně jako jejich architektonické studie. Statik požaduje tlustší zdi, rostoucí náklady uberou složité konstrukční finesy a nápad zedníka Vopičky je natolik geniální, že by bylo škoda ho nevyužít. Ale výsledný dům se své architektonické studii velmi podobá. Na první pohled je vidět, že jsou to příbuzní...

Když plánujeme vzdělávací akci, musíme stejně jako při expedici pro rohlíky určit:

1) Kam chceme dojít, čeho chceme dosáhnout. Stanovíme si nějaké cíle. Zatím nemusejí ještě být SMART, ale přeci jen musejí být méně mlhavé, než vize. Musejí být natolik jasné, abychom je všichni chápali stejně nebo alespoň velmi podobně.

2) Jak na to půjdeme, jak bude akce přibližně vypadat. Tak jako zkušený architekt dokáže načrtnout základní skicu a o hodně později statik vypočítá, že to opravdu nespadne, tak zkušený plánovač vzdělávacích akcí dokáže intuitivně načrtnout základní představu o podobě akce, která je v dalších, preciznějších fázích práce upřesněna, přizpůsobena, pozměňována - ale pořád zůstávají zřetelné základní obrysy původního záměru.

Zde si dovolím malou metodickou odbočku. Některé přístupy k plánování se soustřeďují pouze na stanovení obecných cílů a pomíjejí nějakou základní skicu výsledku. Podoba akce pak vyplyne až z dalších etap plánovacího procesu. Je to v podstatě možné. Dokonce se to jeví jako "čistější" postup - nejprve jsou precizně (SMART) stanoveny cíle, teprve pak se k nim hledají prostředky a z nich se akce s respektem ke správné dramaturgii sestaví. Jenomže ve skutečnosti si z úvodních koncepčních úvah každý nějakou svoji představu přináší. A zkušenosti ukazují, že je lépe si je vyříkat již teď v obecné rovině, než se nad nimi střetnout až o mnoho později, kdy už je spousta detailní práce udělána. Prostě málokdo začne malovat stavební plány bez předběžné architektonické studie.

Správný postup

Zasnít se - zeptat se proč - rozhlédnout se - udat směr. Vypadá to, jako kdyby to byly postupné kroky, které je třeba dělat jeden za druhým. Ale tak to není. Jsou to spíše jednotlivé rozměry stejné věci, různé úhly pohledu. Vzájemně se mísí, chvíli se více soustředíme na to, pak na ono. Možný příklad, jak se toho ve skupině zhostit nabízí scénář tohoto programu pro Pollux 2008. Je to ale jen jeden z mnoha možných způsobů, jak obecné úvahy uchopit.

Víme CO, PROČ a JAK

Pokud shrneme předchozí úvahy, je výsledkem obecných koncepčních úvah o vzdělávací akci shoda v tom:

1. Co je smyslem akce, proč to děláme
2. Jaké jsou obecné cíle
3. Jaká omezení musíme respektovat
4. Jak to celé bude asi tak přibližně vypadat

Jako příklad výstupu z obecných koncepčních úvah o nějakém programu může sloužit první kapitola z textu Plánování vzdělávací akce, zejména odstavce Smysl a účel programu a Základní charakteristika programu.

Tento dokument je autorským dílem a jeho využití je možné pouze v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Kupříkladu je možné pořídit si kopii pro osobní potřebu, naopak není dovoleno dílo dále měnit či upravovat. K užití díla nad zákonem stanovený rozsah je třeba souhlasu autora.