Castor a Pollux

Jak chutná nečekané vítězství

Letošní prázdniny přede mě postavily dvě výzvy. O té první jsem věděl a popravdě řečeno jsem se na ní těšil jako malej. Naplánovali jsme cestu na Ukrajinu na dva týdny do divočiny, kde je člověk sám, jen s horami a lesy. A opravdu to mělo všechno, co k tomu patří. Únavu, strach, občas i chuť vzdát to a zbaběle utéct, ale hlavně pocity vítězství, když jsme zdolali vrchol, přešli hřeben nebo našli ztracenou cestu. Asi každý z vás podobné výzvy a vítězství zažil a ví, jak je to nádherné.

Když jsem pak o tři týdny později odjížděl na Gemini, nikdy by mě nenapadlo, že to bude druhý vrchol prázdnin. Kdo by taky hledal nějaký prožitek pod pojmem vůdcovská zkouška. O to víc mě pak překvapilo, že jsem pak zažil velmi podobné pocity jako o tři týdny dřív. Únava sice byla spíš psychická než fyzická a strach – když jsem tam jel, tak jsem strach vůbec neměl. Jasně, chtěl jsem si odvést vůdcovský dekret a odznak, ale představa, že se mi to nepovede, mě nijak nedeptala. Oddíl budu stejně přebírat až za rok, tak co. Ten strach si mě našel až během Gemini. Ale nebyl to strach z toho, že si neodvezu papír. Byl to strach, že se ztrapním před lidmi, na kterých mi začalo strašně a záležet a kterým navíc – očividně – záleželo na mě. A pak jsem podruhé za prázdniny zažil úspěch. Ten pocit, že jsem něco dokázal. Tu euforii vítězství. A čím větší jsem měl předem hrůzu, tím více jsem si pak užil radost. Když jsme se pak o svých pocitech bavili při závěrečném hodnocení, nechtěl jsem tomu věřit, ale i Ted, který nám jako účastník instruktorské lesní školy přednášel psychologii, přiznal, že zažil v trochu jiném gardu ten samý pocit. Nabízím Vám proto jeho i své vyprávění, o tom, jak chutná nečekané vítězství.

Smrž

...mám pocit, že jsem právě spolkl tenisák a on mi visí v krku. Zdá se mi, že fix, který držím v ruce, má alespoň pět kilo a stahuje mě pod hladinu. A jediné, co mě drží nad vodou, je ten papír. Ta á čtyřka je mi kotvou, záchranným kruhem a kompasem zároveň. Ještě před pěti minutami jsem přesně věděl, co budu následující hodinu povídat. Aby taky ne, když jsme nad tou přednáškou s Kristou strávili celé odpoledne – ale teď mám najednou pocit, že kdyby mi někdo posvítil do ucha, rozzáří se mi oči, jak jsem dutý. OK, první větu mám na papíru doslova, tak ji zbaběle přečtu. Tak a co dál? Bože, proč jsem si ty poznámky psal tak stručně? Kdyby tu alespoň Krista tak hloupě neseděla a připitoměle se na mě neusmívala. Děsí mě, že se musím ztrapňovat zrovna před tak úžasnou kostí a neustále mám pocit, že Erazim Kohák mluvil o mně, když říkal, že někteří lidé trousí moudra jak drožkářova kobyla víteco... Nevím, co si mám myslet. Polovina těch šakalů proti mně se tváří zaujatě, ostatní se netváří nijak a Kokos úplně nalevo to nadobro zalomil a občas hlasitě chrupne. ... Vůbec nechápu, kam se těch šedesát minut podělo. Krista už významně kouká na hodinky a kromě Kokose se všichni netrpělivě vrtí. Dejte mi ještě minutku ať dokončím myšlenku! No a je to za mnou. Jak říkal náš zeměpisář: „Poprvé je to vždycky trapas.“ Mám pocit, že se to do puntíku potvrdilo! I když - možná to nakonec nebylo tak hrozný. Už když jsme odcházeli, ukazovala mi Krista za zády vztyčený palec. Když jsme pak seděli u svačiny, vytkla mi, že jsem mluvil víc s papírem než s posluchači, a našla si i další mušky, ale když to shrnula, tak mě chválila, a to je u ní co říct. Asi jí zítra pozvu místo poledňáku na procházku... Nemůžu tomu uvěřit, ale když jsem prošel večerní hodnocení, dostal jsem od Castorů za tu přednášku jen jednu trojku a čtyřikrát samé jedničky, to je bomba. Navíc za mnou po obědě přišel Vrtulka a celý polední klid jsme řešili jeho oddílový problém s rádcem družiny. Možná to bude znít hloupě, ale v tu chvíli se mi zdálo, že je ve mně něco z Freuda a něco z Komenského – on mě prostě má za odborníka! Je ráno před zkouškami. Všichni jsme nervózní. Účastnící VLKu se bojí, že neudělají zkoušky. My, účastnící ILŠ se bojíme, že účastníci VLKu neudělají zkoušky a ukáže se, že jsme je to naučili špatně. Instruktoři se asi bojí, že se ukáže, že nás nenaučili, jak máme učit… …UDĚLALI TO! VŠICHNI TO UDĚLALI! ACH DÍKY!!! T.M. – Ted (24)

...mám akutní problém. Ten problém se jmenuje Organizace a právo. Do půlnoci už nechybí moc a já sedím v jídelně a teď už poměrně tupě zírám na poznámky z dnešního semináře. Ne, ta hodina nebyla špatná. Dobře se to poslouchalo, odnesl jsem si dvě výborné anekdoty, které bych právě na téhle přednášce rozhodně nečekal, ale mně to prostě do hlavy neleze - nevidím souvislosti, kde bych je vidět měl, a přijde mi to jako jeden velký zmatek. Alespoň že tu nejsem sám. Kokos se mi to marně snaží vysvětlit. Jak je možné, že on to chápe, když polovinu přednášek prospí? Asi se na to nehodím a oddíl nikdy nepovedu... Dneska moje krize dostoupila vrcholu. Zítra jsou zkoušky a já mám pocit, že mě ta organizace zahubí. Dneska jsem celý poledňák strávil s Bossem, který nám tu organizaci přednáší. Občas už jsem měl i pocit, že to chápu, alespoň místy. Ten člověk tomu zjevně rozumí a podle všeho to i umí výborně podat, ale pro mě jsou zákony a řády jednou provždy pralesem. Hustým. Tak jo. Teď padne kosa na kámen. Už mám za sebou šest zkoušek. Jen z metodiky mě Zubař dvakrát opravil, ale jinak v pohodě a Ted s Kristou mě dokonce pochválili za psychologii, ale teď jde do tuhého, teď čeká jáma lvová, no kdyby jenom to, možná jsou tam i krokodýli a hyeny. Jo, teď jdu na organizaci. Přesněji řečeno, Organizace jde na mě. Sedím v našem „pelíšku“ s Kokosem. Ten popíjí čaj a tváří se nezúčastněně. Zřejmě má pocit, že to nebude vůbec žádný problém. Za dvě minuty se objeví Boss a začne to. Najednou se mi hrozně chce na záchod, ale to už nestihnu… ... No bylo to neskutečný. Dvacet minut do mě šil a já měl střídavě pocit, že jsem ve ždímačce, v loterii a na detektoru lži, ale JÁ JSEM TO DAL. Boss sice prohlásil, že to nebylo slavné, ale dodal, že kdyby se to známkovalo, tak by to byl výkon na slušnou trojku. A když to řekne on, tak to rozhodně není ze soucitu. Momentálně pluju na růžovém obláčku a mám chuť Kokose políbit na čelo. Světe div se, já jsem to dal. Ještě mám sedm zkoušek před sebou, ale já už jsem vyhrál. Dokázal jsem to! Nakonec jsem se málem zasekl z hospodaření, ale to spíš ze zbrklosti, než z neznalosti. Naštěstí jen málem. Rozhodující však je, že MÁM VŮDCOVSKOU ZKOUŠKU a spolu s Kokosem a dalšími dvaadvaceti momentálně absolutně šťastnými lidmi jsme vyhráli, prorazili, vystoupili až nahoru, prostě jsme to dali! Rozsviťte lampióny, lampióny… M. K. – Smrž (18)

(Pozn.: Jména účastníků jsou smyšlená, jejich pocity autentické…)