| Osobně se snažím při kárání nebo udělování trestů udržet chladnou hlavu a alespoň částečný emocionální odstup (E. se schopná provést i něco skutečně nepěkného, kupř. na táboře jsme měly problém, že svou stanovou spolubydlící uhodila, a v takové chvíli to ve mě začíná vařit, a tak to sama musím trochu rozdýchat a promyslet, než ji konfrontuji). Moje pocity po pokárání bych rozdělila na dvě základny, první (zažitá v případě z výpravy) je pocit úlevy, asi i štěstí, že si Ema moje slova alespoň částečně vzala k srdci a sama se nad problémem zamyslela, upřímně mě to i značně motivuje (,,že to s ní má smysl"). Už jen protože často dochází i na situace ze základny druhé, kdy Ema apaticky kouká do dálky a já mám dost práce jen s tím, aby se mi podívala do očí, natož aby vyslechla, proč je daná situace špatná/nevhodná/ubližující druhým. Během tábora jsem jednoznačně nejvíce času věnovala v tomhle ohledu právě jí, proto pro mě bylo čím dál tím víc těžké udržet pozitivní přístup a motivace, docházelo totiž i na situace, kdy na mě E. třeba i zavrčela nebo na mě řvala ,,Borůvo", ve chvíli - kdy měla tzv. špatný den (nebo jsme na programu měly něco, co se jí nelíbilo/byla ji přidělená jiná práce než chtěla apod.) Zhruba v polovině tábora jsem našla sama sebe v slzách, pochybující o tom, jestli všechno to úsilí, které do ní vkládám, má vůbec nějaký smysl. Svým způsobem bych to označila za syndrom vyhoření, - k lepšímu pochopení: na táboře si ke mě Ema rozhodně utvořila silnou citovou vazbu, už jen proto, že s ní mám logicky více trpělivosti než její vrstevnice, a tak jsem zpozorovala, že mě E. začíná brát taky jako dobrou kamarádku a tím pádem zamnou co 10/15minut chodí a něco mi ukazuje, vypráví, chce se semnou hrát apod.(to je myslím, docela pochopitelně vysilující), ale není to pro mojí psychiku hlavní kámen úrazu. To je spíš nepředvídatelnost jejího chování a v určitých situacích tzv. vracení se na začátek (ikdyž jsme to spolu, třeba i s jinými vedoucími řešily), Znamená to pro mě, že můžeme mít za sebou tři poměrně poklidné dny a pak se ráno vzbudí zle naladěná, a její chování je jako kdyby jednodušše všechno co jsem jí řekla vypustila. V takové situaci právě přicházím o motivace nejvíc, + s kombinací táborové a komunikační vysílenosti jsem se na konci dne složila.
| |
| S Emou se toho během tábora událo skutečně mnoho a náš vztah se spíše probloubil, než-li změnil. Ptala jsem se i ostatních vedoucích (sama bych v tomhle hodnocení byla příliš zaujatá) které viděly E. vývoj s lepším odstupem, jestli se nějak posunula - a k mé radosti, i přesto že to nejsou kroky závratné, měla moje spoluvedocí světlušek dojem, že jistý pokrok je určitě znát. Společnými dopoledními programy po skupinkách se mi ji i podařilo lépe zařadit do kolektivu, stále má ve skupince své místo outsidera, holky se ji ale i tak rozhodly přijmout lépe mezi sebe, právě protože na ní byla znát snaha o zapadnutí a pochopení mezilidských vztahů.
| |
