Gemini 2016/Pozorování/Sam

Dost brzo poté, co jsem se o tomhle úkolu dozvěděl, jsem měl jasno, že chci vybrat jednoho z mých skautů, kterému budu říkat B (ne, není to ani první písmeno jména ani přezdívky). On sice sedí na celou řadu důvodů si ho vybrat, které píšete jako příklad v zadání, ale já se pro něj rozhodl z jiného, jednoduššího důvodu. Neustále ve mě budí dost silné negativní i pozitivní emoce. Strach o něj stále střídá nadšení z toho, jaký je a jakým směrem jde. Je to výjimečný kluk, se kterým to je všechno jen ne jednoduché.

Když byl ještě ve vlčatech, myslel jsem si, že je to "lump" jako každý jiný - často jsem slýchal (a vídal), co zase provedl, nikdy mu nedocházela energie a jiskry v očích. Své kariéře nadprůměrně zlobivého vlčete se věnoval po boku svého bráchy a poněkdu "uťáplého" nejlepšího kamaráda. Jenomže když přešel do skautů, můj pohled na něj se diametrálně změnil. Jeho brácha tou dobou přestal do oddílu chodit a s nejlepším kamarádem se prý pohádali a přestali se bavit. A já nejednou viděl úplně jiného B - stranou ostatních, se svým dětinským přístupem pro smích starším skautům (a následně i jemu rovným). Říkal jsem si, že pod silným vlivem skupiny se jeho vlčecí chování rychle změní, že se bude snažit si dělat nové kamarády a "zalíbit se". A bál jsem se, že pokud se mu to nepovede, tak přestane chodit.

Co se dělo dál, mě ale znovu překvapilo. B totiž svůj přístup ke skupině nijak nezměnil. Nezdálo se, že by se jakkoliv snažil se ostaním klukům přiblížit. Ti ho tak vnímali jako stále většího exota, na jeho dětinské výstupy reagovali stále větším despektem k němu. Tím zesílil můj strach, že úplně přestane chodit. On byl ale aktivnější, než kdokoliv jiný! zúčastil se úplně všech schůzek a výprav, chyběl pouze, když opravdu musel. Radost jsem měl i z toho, že svou energii z vymýšlení lumpáren částečně přetavil na fyzické aktivity, sporty a výzvy. Co mě však potěšilo výrazně míň, bylo, že na posměch ostaních místy začal reagovat s chladnou agresí. To zašlo do extrému na jarních prázdninách, když jednu skautku, která se mu vysmála, silně kopl do nohy.

V reakci na tuto situaci jsem se snažil mírnit jeho agresivní chování, přibližovat ho kolektivu a do programu zapojovat aktivity, ve kterých by měl šanci vyniknout. Zatímco se zapojováním do kolektivu jsem neuspěl, rozvoj fyzických aktivit se docela dařil, B pro ně má svou lehkou, ohebnou a protáhlou postavou dobré předpoklady a bylo stále jasnější, že když chce, dokáže toho hodně. Kromě výše jmenovaného mě u něj začal udivovat další kontrast, totiž kombinace neposlušného a nezvladatelného s rozumným a komunikativním. Při leckterých aktivitách totiž spadával k zlobení, spousta věcí ho nebavila, nebo se dost rychle začal nudit. Jindy však šel i do (ne vždy lákavých) programů a úkolů s plným nasazením a upřímným nadšením. S mnohými se vůbec nebavil, v celém kolektivu se projevoval tak leda spontánními výkřiky "do tmy". Když však mluvil se mnou, případně se mnou a třeba dvěma mladšíma klukama, byl najednou mnohem sdílnější, otevřenější, rozumnější.

Takový byl tedy rok, kdy jsem vedl B. Pro současnou přípravu tábora i další výchovné snažení jsem ze zkušeností, které jsem o něm nabral, vyvodil tyto závěry: nebudu se dále snažit ho zapojit do celého kolektivu, myslím, že jeho místo v něm nikdy nebude. Můžu ho však sbližovat v menších skupinách s několika kluky, se kterými sdílí část zájmů. Nadále s ním chci udržovat a prohlubovat přátelský vztah, jednat s ním upřímně a bez okolků a chtít to samé od něj. Budu něj myslet u přípravy celého programu, co nejvíce mu dávat možnost se rozvíjet ve věcech, které ho baví a jdou mu, tedy hlavně ve fyzických aktivitách. Často příliš nestojí o společnost a je sám, to však neznamená, že by si to nedokázal užít a naučit se něco nového. Převážně mezi čtyřma očima budu mírnit jeho agresivní (a jiank mezní) chování a vysvětlovat mu, proč ostatním nemusí být příjemné. Věřím, že tento přístup mu postupem času i to místo ve velké skupině získá. Pokud bude respektovat ostatní a chovat se k nim způsobem, který jim nebude vadit, a navíc bude on sám v některých věcech vynikat, myslím, že si ho skauti začnou vážit sami.

Odměny a tresty:

Dlouhodobě se snažím odměňovat a trestat co nejmíň. Vnější motivace je vždycky horší možnost než vnitřní. Ale na rozdíl od pohledu, který říká, že tresty a odměny se vůbec nemají používat (se kterým se poslední dobou setkávám dost často), můj pohled je, že by je vedoucí neměl zneužívat či nadužívat. Uvedu příklad, který jsem použil v případě B a který mi přijde celkem správný (otázka ovšem je, jak je účinný..): nedávno jsem pro skauty připravil náročnou hru, ve které měli za úkol si mezi sebou rozdat různé tělesné hendikepy, které zvýší náročnost úkolu a budou je nutit si poradit s novou situací a naplno využít možnosti všech členů skupiny. Hra byla velmi fyzicky náročná, a to tak, že v ní B, který je lehký a hbitý, měl velmi dobré předpoklady. Ten během hry svou roli zvládnul opravdu mezi dobře a já ho poté odměnil výrazným uznáním. Věřím, že takové uznání o něco zvýšilo jeho sebevědomí a zároveň ukázalo ostatním klukům, že B jim může být nápomocný. Byla to situace, ve které dělal to, co mu jde, co ho baví a zároveň tím pomohl ostatním. Nevím, jestli tahle hra výrazně napomohla jeho postavení v kolektivu, ale rozhodně na jeho počínání nikdo nereagoval posměšně jako obvykle, nýbrž víceméně nijak. Myslím, že ještě pár takových her a všichni skauti si budou uvědomovat, že B v něčem opravdu vyniká. To je použití odměny, které má, podle mě, smysl.

Tolik k odměnám. Trestům se snažím vyhýbat úplně. Užívám jich možná leda tím způsobem, že naznačím, že by nějaké jednání mohlo mít z podstaty negativní následky. A když už někdo z kluků opravdu udělá něco špatného, výrazně mu zdůrazním, co tím způsobil. Ale to není tak docela trest, spíš tím skauty nutím čelit realitě. A ještě, občas ze srandy vyhrožuju neúměrným trestem "Jirko, jestli nepřestaneš šikanovat Ondru, tak budu šikanovat já tebe!", což ale všichni vědí, že nikdy nemyslím vážně...