Gemini 2015/Pozorování/Ivča

Je rozhodně zvláštní pojmenovat objekty pozorování jinak, ale říkejme jim Marie a Anna.

Jsou to dvanáctiletá dvojčata, do našeho oddílu chodí už asi tři čtyři roky - jsou to čerstvě odrostlé světlušky. Světlušácký slib skládaly na táboře asi před dvěma lety, skautský slib s celou družinou skautek letos. K pozorování jsem si vybrala především Marii - tu živější a komunikativnější, ale nevyhnu se ani pozorování Anny, protože dvojčata jsou hodně propojená. Důvodem bylo hlavně to, že už dlouho s ostatními vedoucími sledujeme vývoj toho, jak komunikunikují s okolím.

Maruška s Aničkou jsou vysoké, štíhlé, hezké holky, které chodí na gymnastiku (nejsem si jistá, jestli ještě pořád, ale rozhodně chodily), pochází z klidné rodiny, kde rodiče ochotně spolupracují s oddílem a pokud nejsou holky nemocné, rádi je posílají na oddílové akce. Dvojčata jsou nesmírně pořádná a čistotná - málokdy se stane, že při hodnocení úklidu stanů na táboře nedostanou plný počet bodů, a co jsem byla za tábor několikrát u nich ve stanu, vždycky obě strany vypadaly úplně stejně. Jako běžná dvojčata nosí skoro vždycky stejné oblečení, akorát v jiných barvách a už se nám nikomu dlouho nestalo, abychom si je popletly, protože čím jsou starší, tím se v obličeji víc odlišují.

Dvojčata byla vždycky trochu stranou kolektivu.

Na schůzky začaly holky chodit společně a všichni v oddíle jsme je vnímali spíš jako dvojici. Dlouho jim trvalo, než se trochu začlenily, a to hlavně proto, že při každé hře chtěly být spolu, v kroužku stát vedle sebe a dlouho nebyly schopné se od sebe dobrovolně oddělit. Pokud se stalo, že byly rozděleny do jiných družinek, nic se nedělo, ale v družinkách moc nekomunikovaly a nespolupracovaly s ostatními.

To všechno se přeneslo až na letošní tábor, ale už na začátku byl vidět posun oproti minulému roku, dvojčata byla o malinko komunikativnější a dokázala se bavit s ostatními skautkami, když se jim zrovna chtělo. Jejich posun je asi největší předmět mého pozorování - bylo zajímavé během tábora sledovat, jak se chovají k sobě navzájem, jak se chovají k ostatním, když jsou spolu, a když jsou každá zvlášť.

Marie je ta živější, má světlejší vlasy a častěji se usmívá. Oproti Anně je pohotovější a více spolupracuje a odpovídá na otázky. V porovnání s ostatními skautkami je však stále uzavřenější než jiné. Anna má tmavě hnědé vlasy a častěji mlčí, a přijde mi, že má i větší kruhy pod očima. Je to hodně tichá bytost a dost často jí trvá déle, než odpoví na otázky, zvlášť když má mluvit před více lidmi. Když mluví s Marií o samotě, nedělá jí to problém, ale kdykoli jsme kupříkladu byly v kroužku a nastala situace, že se každý hlásil a dobrovolně něco sděloval ostatním (třeba při review po hře), ještě jsem neviděla, že by se Anna přihlásila.

Na táboře jsme je pozorovali asi všichni ve vedení, skoro každý den o nich něco padlo na večerní radě. Z tábora nám přišlo zajímavých několik situací:

Třeba když jsme zjistili, že Anna asi nebude hlídat.

Tohle začalo už na minulém táboře. Minulý tábor se stal takový průšvih. Za tábor byly dva domluvené přepady, a nedopatřením při obou z nich měla hlídku jedna a ta samá světluška. Psychicky to úplně neunesla a doteď má problémy večer usnout, když u ní někdo nesedí. Když za námi letos Anna opakovaně přicházela večer před plánovanou hlídkou, že jí není dobře, a očividně měla problém s tím, že se na hlídkách bojí. Poučeny z předchozího tábora jsme se rozhodly jí vyhovět a zkusily jsme jí několik dní žádnou hlídku nedávat, potom třeba poslední ve dvou. Zajímavý dopad měla tahle situace Maruščino chování. Bylo vidět, že ji to mrzí, a občas jsem zaslechla mezi řečí poznámky Marie určené dvojčeti: “ Vždyť stejně nehlídáš, tak co si stěžuješ” a věty podobnného typu. Sice Marie nebyla otevřeně naštvaná, ale dávala jí to takříkajíc sežrat. Tím víc, že jsem si všimla, že Anna je mezi dvojčaty “tichý šéf”, a myslím, že jakmile jsou někde o samotě, mohou mezi nesmělými a hodnými skautkami létat ostré nadávky.

Situace, která se pojí s problémem hlídek, docela pěkně dokresluje dvojčecí nesmělost. Když jedna z vedoucích, Terka, přišla večer k holkám do stanu, aby si s oběma popovídala a zkusila vysvětlit Marii, proč nedáváme dočasně Anně hlídky, přišlo jí docela dlouho, že s nimi mluví, dvojčata souhlasně pokyvovala. Až po několika minutách Terce došlo, že obě děvčata držela bobříka mlčení…

Nebo před slibem skautek.

Co jsem vyzvěděla od rádkyň skautek, celá družina je více méně aktivní, co se týká plnění nováčka a prvního dílu stezky (všechny naše skautky jsou v šesté třídě), a Anna s Marií se taky nechávají strhnout ostatními. Na táboře to bylo trochu víc ponecháváno na iniciativě samotných skautek: Většina na tábor jela s tím, že budou slibovat, takže od začátku ve vyhrazených blocích aktivně dodělávaly body z nováčka. Marie a Anna byly ovšem trochu stranou, a ve chvílích osobního volna byly někde spolu zalezlé, nebo si četly.

Dva dny před slibem u večeře jsem si všimla, že Marie sedí sama a je zahleděná do louky u tábora, šla jsem si s ní povídat. Po chvíli nezávazných řečí se mi tam z vtěřiny na vteřinu rozbrečela a bylo obtížné ji utěšit, ale jádro smutku bylo v tom, že by obě, i s Áňou, chtěly taky slibovat, ale ještě nemají skoro nic splněného. Nevím přesně, co z téhle situace vyvodit, ale nejspíš byly obě celkem stydlivé a bály se přijít za některou z vedoucích. A tak jsem jim slíbila, že se o to ještě společně pokusíme, že se jim ty dva dny budu věnovat, ale musely mi obě dvě slíbit, že snaha bude vycházet hlavně od nich, ne ode mě.

Druhý den jsme na dokončování nováčků schválně vyhradily více času, ale s Annou a Marií to pořád trošku drhlo. Ve chvíli, kdy jsem si s oběma najednou povídala o nějakém bodu ve stezce, byla schopna odpovídat jen Marie, z Aničky jsem to musela vysloveně páčit. Zajímavé bylo, že zafungovala jedna věc: Pokud by se jim to podařilo dohnat, měla slibovat celá družina skautek najednou, což jsme asi ještě nikdy nezažily. V tu chvíli začala Anna více spolupracovat a na Marii bylo vidět, jak ji to těší, že svou sestru k něčemu dokopala.

Na večerní radě padl i názor, že jestli je mezi skautkami někdo, na koho puberta doléhá nejvíc, bude to právě Anna, která vypadá, že prožívá vnitřní boj - sice chce, aby vypadalo, že plnění stezky jde mimo ni a záměrně se o ni moc nesnaží, ve chvíli, kdy i Marie je aktivní, začne jí to být líto.

Tohle nakonec dopadlo dobře.

A taky bylo zajímavé sledovat Marii, když Anna byla jinde.

Nejmarkantnější změna byla během jednodenního výletu. Annu trochu bolel kotník - nebo nám to alespoň tvrdila - a šla pomaleji s menšími dětmi. Marie šla vepředu s ostatními skautkami, a nám vedoucím přišlo, že se chová, jako když vypustíte ptáka z klece. Smála se, mluvila i docela nahlas. A tak tomu bylo i ve většině ostatních situací, kdy byla dvojčata od sebe. Během etapovky máme menší družinky namíchané ze všech skautek a světlušek, tak, aby byly vyrovnané a dvojčata byla každá v jiné. Při různých hrách se stávalo, že Marie na sebe brala úholu “podrádkyně” družiny (protože v její družince byla i o rok starší výrazná Miška) a ve chvíli, kdy Miška odjela o dva dny dřív z tábora, Marie převzala celkem úspěšně dělení. Oproti tomu Anna zůstávala v družince jako nevýrazný prvek, který se projeví jen na požádání a pouze plní to, co po něm ostatní chtějí (“mouchy, sněztě si mě”).

Nevím, co z toho vyvozovat za závěry, ale pozorování to bylo vysloveně zajímavé pro celé vedení.