Gemini 2016/Pozorování/Borůvka

Ema(pseudonym)

- velice neposedná sedmiletá holčička, kterou máme v oddíle a skupince světlušek teprve od září. Od té doby si svou pozici mezi holkama našla, ale ne zrovna takovou, která jí prospívá. Má poměrně velké a časté problémy s udržením pozornosti, jak už při zadávání pravidel hry, nebo když má o něčem mluvit sama či poslouchat druhé. Umí být dost živelná i se pořádně rozjívit, je poměrně neposedná a u ničeho dlouho nevdrží, když ji ale aktivita baví, umí podat dobré výkony. Ema má podle mě dost z flegmatika, může být chladná když se někomu něco stane, často si najde něco pro ni lepšího na práci (třeba kreslení) než poslouchat kdejaké povídání. Je ale také mírně cholerická, umí se rozčílit jak na děti, tak na vedoucí - ikdyž rozdílným způsobem. Právě i v tomhle se liší od ostatních, samozřejmě umí prožívat radost i zalíbení, ale často bývá jednodušše apatická a zabraná do svého. Ema je přesto skutečně chytrá a hravá slečna, ostatní holky ji ale podle mě nepříjmuly úplně kvůli jejím dalším neduhům a lumpárnám. Není toho zrovna málo, a jak jsme spolu už probírali, - i Ema se snaží pochopit, že holkám může být třeba líto když se vychloubá svými hračkami, ale holky na ně nechá sotva sáhnout (jeden z nich pro ni má velkou citovou hodnotu - veverka), ale jde to pomalu a Ema má svou komfortní zónu

-která pro ni představuje, že se na ni semtam holky rozlobí(E. se pavouků nebojí, za to ostatní ano, i přesto jim je ale s úsměvem na tváři strká pod nos), nebo někomu v rámci zbrklosti ublíží a sama potom mnohdy zůstane apatická, spíš protože jí dělá problém vsřebat situaci a pochopit, že ikdyž něco neuděláme schválně, někdo kvůli tomu bude smutný.

Proč jsem si Emu vybrala?
E. mě zaujala prakticky už od první schůzky - na některých dětech prostě poznáte, že jsou mnohem individuálnější a mnohdy i náročnější na pochopení. Veřím, že je správné právě u takového dítěte dávat pozor, poslední co bych chtěla, je aby se smířila s tím, že nikdy nebude vyloženě mezi holky patřit. Jak píšu výše, E. je chytrá holka a má potenciál k tomu se holkám otevřít a zároveň jim neubližovat. Právě skaut by ji měl poskytnout přátele pro život, stejně tak ji naučit jak se k nim, ale i sobě s láskou chovat.

Jak Ema vlastně vypadá?
Ema je zhruba 140cm vysoká blondýnka s tmavými pramínky vlasů, střední útlejší postavy. Fyzicky je zdatná, účastnit se her je pro ni spíš problém urdžení pozornosti a zájmu. E. na schůzky chodí umytá, poměrně upravená, semtam lehce rozcuchaná, ale to je její specialita. Co se týče osobní hygieny na výpravách, musím na ni dát pozor, aby si skutečně s ostatními šla vyčistit zuby a ráno si vzala čisté ponožky (ale to není jediná), sama se pořádně česat neumí, tak ji češu já, stejně tak ostatní holky co chtějí třeba culíčky či copánky.

Co jsem zatím s Emou řešila?
Ema příliš pozornosti neudrží ani při konverzaci, snad jen tehdy, když mi vypráví o dědečkovi nebo o svých oblíbených hrách na tabletu (hraje cca 1 až 2 hodiny denně)i tak jsme spolu poměrně probrali její problém s dloubáním v nose, ať to zní jak chce, je to zlozvyk který jí provází už pěkně dlouho a ani doma si s tím neví rady, E. si totiž mnohdy ani neuvědomí, že něco takového dělá, stalo se také - že se ji spustila i krev z nosu. Domluvili jsme se spolu, že pokaždé, když si jí já nebo někdo jiný všimne při činu, důrazně ji osloví a počká, až prst z nosu vyloví. Proč? Nejsem jediná, kdo si E. zlozvyku všiml, a některé ostatní holky si myslí, že je to cituji ,,nechutný" a tak jsem dala řeč i s nimi a vysvětlila, že E. to třeba nědělá pokaždé naschvál, a že ji na to samy mohou upozornit.

Je toho samozřejmě víc, jak jsem vyrozuměla ze zadání, neměla bych to s rozepisováním přehánět, jelikož je nás přeci jenom 30 castorů ) Jsou i další věci, kterými bych chtěla Emě pomoci, jsou většinou ale zatím v začátcích, největší průlom nastane na chystaném táboře

ODMĚNY A TRESTY
Nejdříve k Emě a trestům, vzhledem k tomu, že není zrovna nejposlušnější a často ani neví, co provedla, je podle mě časté a opakované kárání jen pro pocit viny zbytečné, naopak kontraproduktivní. Pokud jsou to opakované manýry a vidím, že to třeba jen zkouší, důrazně ji oslovím jménem, jako při dloubacím problému a E. poměrně rychle zjistí, že tohle neprojde. Vždycky se po nějaké menší aférce snažím co nejdříve (dokud to má pořád v hlavě)s E. sednout a zpětně probrat situaci nejdříve z jejího pohledu, a následně se jí snažím nastínit pohled jiný, záleží dle situace, může jít o bolest/smutek někoho jiného, nebo otázky morálního charakteru, které převádím do pochopitelnější podoby. Funguje to asi tak, že si zrekapitulujeme situaci, zeptáme se sami sebe, jak by nám bylo a snažíme se zamyslet nad tím, proč jsme něco takového udělali, pak se případně zasaženému omluvíme. Konkrétní případ byl na výprvě, kdy byla E. rozjívená po etapové hře a lítala sem a tam po místnosti, dokud omylem nevrazila do jiné holčičky, která se díky tomu bouchla do lokte o stůl. E. jí samozřejmě nechtěla ublížit, ale nějakou chvíli trvalo, než pochopila, proč se na ní ta druhá naštvaná. Povídali jsme si o tom ještě jednou, den na to, kdy se E. bouchla do paty, a plakala, protože jí to bolelo, potom - co jsem jí nohu namazala a ona se trochu uklidnila, sama se mě za tu holčičku s loktem zeptala, konkrétně ,,jestli jí to také bolelo tak moc".

Tohle je mimojiné postup který aplikujeme i u ostatních světlušek, kostra zůstává stejná, ale ke každému dítěti je přístup individuální (na základě zkušeností) a s některými takové věci jednodušše potřeba řešit není, jelikož sami neprodleně pocítí vinu a mají zdravou dávku empatie. Řekla bych, že to je jedna z věcí, ke které bych E. ráda ukázala cestu.

Odměny,
jsou v naší skupince světlušek převážně formou pochvaly nebo vyzdvihnutí výkonu hned po aktivitě. Když někdo někomu pomůže jet tak, nebo mu třeba něco půjčí, na moment se s ještě jednou vedoucí zastavíme a vyjádříme, jak nám to připadá (a že je to super) přímo osobně, někdy se stačí jenom usmát a dát vědět, že o tom víme. Věřím, že pravidelné odměňování čokoládou a bonbony nemá smysl, jediné co si z toho holky vezmou je to, že pokud se budou chovat dobře - čeká je sladkost/hmatatelná odměna. Snažíme se holky učit, že mnohdy se dobré skutky neodměňují, nebo se třeba ani nezmíní, ale dobrými skutky nejsou o nic méně než kdyby ano. Všechny holky si plní první nebo druhý stupeň lucerny nebo nováčka, který nám v tomhle hodně pomáhá. Samozřejmě, že holky dostanou odměnu i v podobě sladkostí, ale to je vždy v případě etapové hry - ať už celoroční na schůzkách, výpravách, nebo táboře. U Emy si se sledováním dobrého a empatického chování dávám pozor, abych se na ni mohla alespoň usmát a mrknout, když k tomu dojde. Někdy se i zmíním zpětně, že to bylo hezké, co holky udělaly, vždycky potom alespoň trochu zajásají.

KOMENTÁŘ - tresty a odměny

Borůvko,

děkuji za odevzdání trestů a odměn. Úkol jsi vypracovala podrobně, možná by mému pochopení pomohlo strukturování textu /odstavec "popis situace", "potrestání". V textu jsem nenašel zmíňku o tom, jak jsi se Ty cítila po potrestání, odměnění a jestli se něco změnilo ve vztahu s Emou. Mohla bys to prosím doplnit?

U trestů píšeš, že hodně s Emou konzultuješ co se vlastně stalo a že vidíš to, že nemá zlý úmysl. To bych rád podtrhl, přijde mi to jako smysluplná metoda - mám z toho dojem, že se jí spíše pokoušíš pomoci. Navíc, občas trest může přijít sám od sebe jako přirozený důsledek situace. Pokoušíš se Emě ještě jinak pomoci, aby se jednou stala platnou součástí kolektivu?

U odměňování popisuješ obecně Tebou používané koncepty, avšak ne konkrétní situaci. To však nevadí, nebylo nutné popsat obojí.

Borůvko, těší mi, že nad tím přemýšlíš. Úkol však kompletně splníš, jestliže popíšeš ještě své pocity u zmíněné konkrétní situace, kdys za Emou přišla kvůli žďouchnutí do jiné světlušky. Ještě připiš, jestli se něco změnilo na vašem vztahu. Souhlasíš s tím?

Toho už není moc, ne? Jupííí :) už je to skoro u konce! --Zet (diskuse) 26. 6. 2016, 15:13 (CEST)

DOPLNĚNÍ INFORMACÍ

• snad nevadí, že píšu sem, první část mi už nejde editovat

Osobně se snažím při kárání nebo udělování trestů udržet chladnou hlavu a alespoň částečný emocionální odstup (E. se schopná provést i něco skutečně nepěkného, kupř. na táboře jsme měly problém, že svou stanovou spolubydlící uhodila, a v takové chvíli to ve mě začíná vařit, a tak to sama musím trochu rozdýchat a promyslet, než ji konfrontuji). Moje pocity po pokárání bych rozdělila na dvě základny, první (zažitá v případě z výpravy) je pocit úlevy, asi i štěstí, že si Ema moje slova alespoň částečně vzala k srdci a sama se nad problémem zamyslela, upřímně mě to i značně motivuje (,,že to s ní má smysl"). Už jen protože často dochází i na situace ze základny druhé, kdy Ema apaticky kouká do dálky a já mám dost práce jen s tím, aby se mi podívala do očí, natož aby vyslechla, proč je daná situace špatná/nevhodná/ubližující druhým. Během tábora jsem jednoznačně nejvíce času věnovala v tomhle ohledu právě jí, proto pro mě bylo čím dál tím víc těžké udržet pozitivní přístup a motivace, docházelo totiž i na situace, kdy na mě E. třeba i zavrčela nebo na mě řvala ,,Borůvo", ve chvíli - kdy měla tzv. špatný den (nebo jsme na programu měly něco, co se jí nelíbilo/byla ji přidělená jiná práce než chtěla apod.) Zhruba v polovině tábora jsem našla sama sebe v slzách, pochybující o tom, jestli všechno to úsilí, které do ní vkládám, má vůbec nějaký smysl. Svým způsobem bych to označila za syndrom vyhoření, - k lepšímu pochopení: na táboře si ke mě Ema rozhodně utvořila silnou citovou vazbu, už jen proto, že s ní mám logicky více trpělivosti než její vrstevnice, a tak jsem zpozorovala, že mě E. začíná brát taky jako dobrou kamarádku a tím pádem zamnou co 10/15minut chodí a něco mi ukazuje, vypráví, chce se semnou hrát apod.(to je myslím, docela pochopitelně vysilující), ale není to pro mojí psychiku hlavní kámen úrazu. To je spíš nepředvídatelnost jejího chování a v určitých situacích tzv. vracení se na začátek (ikdyž jsme to spolu, třeba i s jinými vedoucími řešily), Znamená to pro mě, že můžeme mít za sebou tři poměrně poklidné dny a pak se ráno vzbudí zle naladěná, a její chování je jako kdyby jednodušše všechno co jsem jí řekla vypustila. V takové situaci právě přicházím o motivace nejvíc, + s kombinací táborové a komunikační vysílenosti jsem se na konci dne složila.

Výstupy

S Emou se toho během tábora událo skutečně mnoho a náš vztah se spíše probloubil, než-li změnil. Ptala jsem se i ostatních vedoucích (sama bych v tomhle hodnocení byla příliš zaujatá) které viděly E. vývoj s lepším odstupem, jestli se nějak posunula - a k mé radosti, i přesto že to nejsou kroky závratné, měla moje spoluvedocí světlušek dojem, že jistý pokrok je určitě znát. Společnými dopoledními programy po skupinkách se mi ji i podařilo lépe zařadit do kolektivu, stále má ve skupince své místo outsidera, holky se ji ale i tak rozhodly přijmout lépe mezi sebe, právě protože na ní byla znát snaha o zapadnutí a pochopení mezilidských vztahů.

Borůvčí